Budovatel vily Adalbert Lanna mi (1836–1909) byl potomek úspěšného jihočeského podnikatele a rodinná firma pak podnikala ještě v meziválečném Československu. Jakožto velkopodnikatel s ambicí na celospolečenské uznání podporoval Lanna zejména veřejně prospěšné instituce, školství, zejména školství uměleckoprůmyslové. Jeho mecenášství sahalo od úrovně státu až k jemu či jeho rodině blízkým lokalitám a od podpory oběti povodní až po rakouskou expedici na Severní pól (2000 zlatých a 6000 dávek čokolády). Nejvíce energie věnoval Lanna, vynikající sběratel starožitností a milovník umění, podpoře (umělecko) průmyslových muzeí ve Vídni, Brně, Liberci a (později hlavně) v Praze. Pražskému Uměleckoprůmyslovému museu i předchůdci dnešní Národní galerie odkázal množství předmětů ze svých evropsky významných sbírek starožitnosti, uměleckého řemesla, výtvarného uměni i bohemik.
Svůj pražský palác s úřadovnami firem vytvořila rodina Lannova na tehdy nejlepší možné adrese – proti nynějšímu Masarykovu nádraží. A právě tak prestižně umístil své letní „tusculum“: přes Letnou vedla hlavni cesta „lepší pražské společnosti“ do jejího hlavního rekreačního areálu, do Stromovky. Tento typ příbytku dovolil Lannovi propojit soukromí s reprezentaci, neformálně rozvíjet bohaté společenské styky. Legenda kolem Lannovy vily patří k jejímu geniu loci, nicméně v mnohém plyne mj. z přetrvávajícího nedostatku jednoznačných pramenných zpráv. Vilu navrhl Antonín Vítězslav Barvitius – největší český znalec italizující architektury a také architekt význačných pražských staveb tohoto stylu. Stavěl ji František Havel. Ale na návrzích této vily bývá některými badateli dosud přiznávána účast i Barivitiovu švagrovi. Častému spoluautorovi a jinak přednímu architektu doby, Vojtěchu Ignáci Ullmannovi (ten je mj. tvůrcem původní budovy nynějšího sídla předsednictva Akademie věd – někdejší České spořitelny). Ullmann i Barvitius pracovali vícekrát pro Lannu a jeho obchodní partnery. S objednávkami Lanny a jeho okruhu je spjato i jméno dalšího tvůrce z mladší generace architektů, Josefa Schulze. V každém případě je to právě Lannova vila, v níž se v Praze nejlépe dochoval raný příklad dobového úsilí o souborné umělecké dílo (Gesamtkunstwerk). Ještě před dobudováním Národního divadla je tu architektura – do té míry vůbec poprvé – opatřena i rozsáhlou vnější výzdobou.
Velmi podobná stavba, byť bez náročné výzdoby, vznikla ve vzdáleném letovisku – v hornorakouském Gmundenu – na místě, kde Lanna ml. pobýval už od vzniku pražské vily. Avšak existence gmundenské „kopie“ vily sama o sobě nevyvrací starší českou představu o výjimečnosti pražského díla. Tato stavba tedy není jedinečná, nicméně významná kvůli integraci výzdoby s architekturou. Existence jiné, odlehlé vily může napovídat tomu, že pražská vila asi brzy přestala sloužit jako soukromý azyl svého objednavatele, který se ke skutečnému odpočinku asi musel vzdalovat do Gmundenu. Pozemek v Bubenči a údajně i samotná vila byly po roce 1880 rozšiřovány. I když to není vizuálně zřejmé.
Dobový stylový historismus i Lannova osobní zasvěcenost do dějin umění i do archeologie daly rámec formě i obsahu výzdoby vily. Nástěnné malby hlavního salonu, uplatňující pompejánský dekorativní styl, znázorňuji ve velkých malovaných polích výjevy z antické mytologie. O přímých předlohách ani o autorství nástěnných maleb vnitřku stavby není dosud nic určitého známo. Úplná jistota zatím nepanuje ani ohledně její vnější výzdoby. Ačkoli se předpokládala účast Josefa Mánesa na návrzích (také kvůli Lannovu přátelství s tímto umělcem), za vlastního autora její malované části je třeba pokládat jiného Lannova blízkého druha mezi umělci z Čech: malíře Viktora Barvitia, mladšího bratra architekta vily.
Genius loci tělo vily se po smrti Adalberta Lanny načas jako by vytratil: roku 1913 ji jeho rodina odprodala a později vila několikrát vystřídala majitele. Užívaly ji různé instituce, až ji roku 1957 převzala Akademie věd. To je dobře už proto, že se podařilo uchránit ji před zkázou. Ta potkala vilu takřka sousední, stavěnou Barvitiem pro bankéře Lippmanna. Ji totiž vytěsnila novostavba Ministerstva vnitra, ordinérní z hlediska architektury a navíc v měřítku, které narušilo ráz okolí vilové čtvrti.
Přilehlé zahradě se nyní dostává rehabilitace a vila sama nedávno prošla rozsáhlým a citlivým restaurováním. Od počátku 90. let 20. století se stala dějištěm významných národních i mezinárodních odborných zasedání komorního rázu. Její někdejší budovatel – prvořadý mecenáš kultury v Čechách své doby, by se sotva mohl hněvat, kdyby věděl, jak se s ní nyní zachází.
(zdroj vila-lanna.cz)
