Speciální obor restaurování textilu se v domácím prostředí rozvíjel od 50. let 20. století, restaurátoři pracovali na zakázkách samostatně pod záštitou Českého fondu výtvarných umělců (ČFVU) nebo byli organizováni v Ústředí uměleckých řemesel, které sdružovalo také dílny na restaurování tapiserií. Stranou nezůstaly státní instituce, které zakládaly své vlastní restaurátorské pracovny. Množství tapiserií ze sbírky muzea bylo ošetřeno v Restaurátorské gobelínové dílně Národní galerie, první z nich v roce 1953.
Většina muzejních tapiserií byla restaurována klasickou metodou dotkávání poškozených míst, ačkoliv vedení dílny prosazovalo využívání metody lepení a podlepování. Poslední restaurování tapiserie ze sbírky UPM, předcházející projektu financovaného z Fondů EHP a Norska, proběhlo v roce 1991 v soukromé dílně. V projektu „Historické tapiserie a textil ze sbírky Uměleckoprůmyslového musea v Praze – konzervace a prezentace“ byly tapiserie ošetřeny za využití metody šité skeletáže. Poškozená místa jsou zajištěna technikou šití na podkladové plátno (skelet), tím je původní část snadno identifikovatelná od nově doplněné, zejména z rubové strany. Tato metoda je reverzibilní.
Práce probíhaly ve dvou domácích restaurátorských dílnách s mnohaletou tradicí, v Ateliérech tapiserií s.r.o. v Jindřichově Hradci a Moravské gobelínové manufaktuře spol. s r.o. ve Valašském Meziříčí. Využívání metody šití při opravách tapiserií prosazuje v Čechách Kateřina Cichrová z Národního památkového ústavu v Českých Budějovicích na základě průzkumu současných mezinárodních trendů.
Uměleckoprůmyslové museum zřídilo místa pro restaurátorky textilu na počátku 60. let. První závažnou činností bylo restaurování rokokových dámských šatů, které prováděla Blanka Klosová v roce 1961, náročná práce jí zabrala 105 hodin. Vedle restaurátorky textilu Klosové působila v muzeu Miluše Blažková, později Zdenka Kuželová. Současně muzeum využívalo možnost spolupráce s externími restaurátorkami textilu, kterým zadávalo časově náročnější práce. Tímto způsobem byla restaurována nejvzácnější středověká liturgická památka ve sbírce, tzv. Broumovská kasule, na které v letech 1971 a 1979 pracovala ve dvou etapách Blanka Klosová, po odchodu z muzea pracující prostřednictvím ČFVU (více informací k radikálnímu způsobu restaurování Broumovské kasule v časopisu Textil v muzeu 2011).
Externě byla do roku 1989 zadána řada prací na sbírkovém liturgickém textilu, světských oděvech a oděvních doplňcích, bytových textiliích, krajkách či vějířích. Také po roce 1989 muzeum spolupracovalo s externími restaurátorkami. V současné době muzeum usiluje o získávání dotací MK ČR z programu Integrovaného systému ochrany movitého kulturního dědictví (ISO). Díky prostředkům ISO byla v roce 2012 v dílně Vendulky Otavské konzervována kasule podle návrhu Josefa Šímy staršího.
Muzeum poskytuje materiál ze sbírek studentům restaurátorských oborů odborných škol, VOŠ textilních řemesel a SPŠ grafické. Studenti pracují pod vedením restaurátorek muzea. Názor na způsob práce s historickým materiálem se od počátku oboru v 50. letech 20. století do současnosti proměňoval. Dříve nebylo výjimkou doplňovat chybějící materiál totožnou technikou nebo jinak zasahovat do autentické podoby památky. Pro projekt podpořený z Fondů EHP a Norska byla zvolena konzervační metoda šití k podpůrnému skeletu s co nejmenšími zásahy do zachované textilie. Práce prováděla Eva Achremenková, Radka Kalabisová, Barbora Korbelová, Vladimíra Lipská a Alena Prajzlerová. Dozor nad prováděním prací měla za UPM Jitka Kottová a Alena Samohýlová.
V době realizace projektu muzeum stavělo nový depozitář, dokončený v roce 2016. Jeho stavba významně přispěla ke zkvalitnění uložení historického textilu ve smyslu preventivní konzervace. Veškerý historický oděv je nyní uložen v rozměrných zásuvkách nebo krabicích ve vodorovné poloze a není zatěžován umístěním na ramínkách. V roce 2020 pracují v muzeu čtyři textilní restaurátorky, Markéta Bučková, Alena Samohýlová, Daniela Schalldach a Michaela Závadská, z toho dvě pouze na částečný úvazek.