OBRAZY KONCŮ DĚJIN. ČESKÁ VIZUÁLNÍ KULTURA 1985-1995

Kurátor a autor koncepce: Pavel Vančát
Architektura výstavy: Oldřich Morys
Grafický design: Zuzana Lednická
Odborná spolupráce: Zuzana Krišková, Jan Kuntoš

Co vlastně předcházelo Sametové revoluci a jak nakonec skončila? Jaký vliv měla na českou společnost Gorbačovova „perestrojka“ a jaký neoliberální transformace a privatizace? A jak se tyto události odrážejí v dobové vizualitě skrze fotografii, grafický design, film či televizi? Výstava Obrazy konců dějin je vizuální esejí o jedné „antidekádě“, jejíž hranice jsou ideologicky zcela protichůdné, a přitom jsou dány tímtéž (jen zmenšeným) státem a týmiž lidmi, kteří každý po svém kreativně reagovali na horečné tempo přelomové doby.

Vybraní autoři: Český člověk (Malý/Poláček/Lutterer), Ivan Lutterer, Bratrstvo, Jan Malý, Petra Skoupilová, Aleš Najbrt, Ondřej Němec, Lukáš Jasanský / Martin Polák, Iren Stehli, Radek Pilař, Petr Vrána, Pavel Jasanský, Bohdan Holomíček, Jaroslav Kučera, Klára Kvízová, Petr Krejzek, Ivan Mečl a Markéta Othová, Ibra Ibrahimovič, Joska Skalník, Viktor Stoilov, Dušan Šimánek, Post/Radost, Gabina Fárová, Karel Cudlín, Tomáš Vorel a další…

Výstava Obrazy konců dějin volně poukazuje k 30. výročí zlomového podzimu 1989, ale nahlíží jej v širším časovém, politickém i mediálním rozpětí, od počátku „perestrojky“ až po pevné ustanovení nového „demokratického“ politického a mediálního prostředí. Pracuje přitom s tezí, že pád komunismu nebyl náhlou a izolovanou historickou událostí, ale měl své vlastní širší a dlouhodobější příčiny a následky a také souvislosti i v proměně vizuálních médií a jejich rolí.

Název výstavy odkazuje na dobově populární teze Francise Fukuyamy, který počátkem 90. let teoreticky nastínil post-historickou etapu západního neoliberalismu. Onen dodnes postrádaný „happyend dějin“ je příkladem bipolárního vnímání konce totalitní společnosti a zjednodušujícího zhušťování dějin do přelomových okamžiků. Jasně polarizované chápání těchto změn je přitom v poslední době podrobováno kritice ze strany historiků, ale je dodnes i neuralgickým bodem politických debat.

Náznaky oslabení totální kontroly komunistické despocie lze přitom sledovat již během druhé poloviny 80. let a právě tehdejší umění a popkultura byly jasným odrazem tohoto postupného „tání“, kdy se v předtím koherentním systému začaly objevovat průrvy a anomálie. Stejně tak období počátku 90. let neznamenalo jen zcela nový začátek, ale také proměnu a adaptaci vazeb a mechanismů, které byly nastaveny již v průběhu 80. let.

Výstava zachycuje období od roku 1985 do roku 1995 prostřednictvím fotografie a s ní souvisejících médií (grafický design, video, film, karikatura, televize) a soustředí se na vzájemně související politické i mediální změny v české společnosti, přičemž období této „antidekády“ chápe jako koherentní období od počátku „tání“ perestrojky až po konečné ustavení dravého neoliberálního kapitalismu postkomunistického typu.

V médiu fotografie přispěla její „muzealizace“ již od 70. let k jejímu přerodu od zpravodajského média k reflexivnímu prostředku, který byl v českých podmínkách navíc otupován totalitní cenzurou. Náznakovost a skrytost jinotajů tak byla přirozenou součástí jazyka, který sám obsahoval mnohost historických nuancí. Zároveň se dokumentární jazyk fotografie postupně transformoval, i pod vlivem nastupující postmoderny, v hru s odkazy a symboly. Na druhou stranu společnost, která sama byla divadlem (snad dokonce jakýmsi „spektáklem naruby“), a která vytvářela vlastní kulisy k udržení skomírajícího režimu, byla na tuto postmoderní divadelnost vlastně předpřipravena, aby mohla propuknout naplno a bez zábran počátkem let devadesátých. Výstava ukazuje na pozadí historie postupnou transformaci fotografie z věrohodného masového média do mnohotvárného prvku, který se rozpouští v novém chaosu tržně řízené obraznosti raného kapitalismu.

Výstava Obrazy konců dějin popisuje skrze příběhy a medailony vybraných aktérů a fenoménů na půdorysu základní sociálně-politické chronologie proměny obrazového kánonu od poslední „přestavbové“ fáze komunismu, pokoušejícího se marně o vlastní udržení a modernizaci, přes nekontrolovaný a extatický revoluční kvas až po postupnou komercionalizaci nové mediální scény a formování nového politické i mediální krajiny samostatné České republiky. Všímá si však i opozičních, avantgardních a antisystémových tendencí celé epochy, které mnohdy zasahovaly i do masových médií.

Výstava zahrnuje vybrané fotografy, grafické designery, filmaře a image-makery daného období, ale také tehdejší zpravodajství, reklamu a veřejnou vizuální tvorbu, které ukazují vizuální jazyk doby a jeho tehdejší aktuálnost, novost a svůdnost. Můžeme mluvit o vizualitě pre-kapitalismu a posléze i post-komunismu, propojující lákavost nových obrazů s novými pořádky, které přitom dodnes tvoří základ naší vizuální paměti i politického vědomí. 

Výstava je součástí připomínky 30. výročí sametové revoluce a Fotograf Festivalu #9 – Archeologie euforie: 1985–1995.

Součástí výstavy Obrazy konců dějin je také projekt Má historie, který má za cíl vytvořit archiv amatérských fotografií z daného období. Zdánlivě banální fotografie z dovolených, cesty do školy, víkendu na chatě nebo rodinné večeře mohou nést cenná svědectví proměny každodenního života.Z nahraných fotografií vzniká unikátní sbírka, jediná svého druhu v ČR. 

Do archivu se můžete podívat zde.