NAVRACENÍ IDENTITY

Výstava pořádaná k připomenutí osmdesátého výročí zavedení Norimberských zákonů v Protektorátu Čechy a Morava 21. 6. 1939.

K připomenutí 80. výročí vzniku protektorátu, zavedení norimberských zákonů a zahájení druhé světové války připravilo Centrum pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí II. světové války ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým museem v Praze, Územní památkovou správou NPÚ na zámku Sychrově a Národní galerií Praha výstavu předmětů z majetku obětí druhé světové války, které se v důsledku tohoto nařízení dostaly po válce do státních sbírek.

Pořádající instituce vystavují předměty, u nichž se podařilo Centru pro dokumentaci identifikovat původní majitele. Připomínají jména a životní osudy obětí zvůle systému, který na základě arbitrárního klíče likvidoval konkrétní lidské bytosti (jejichž jména nahrazoval transportními čísly), aby se zároveň zmocňoval jejich majetku. Vystavené předměty tak alespoň částečně pomáhají navrátit původním majitelům jejich identitu.  

V naprosté většině se nejedná o významné či méně významné sběratele, ale o lidi, kteří jednotlivé předměty měli doma, žili mezi nimi, s nimi, měli k nim nějaký vztah. Na druhou stranu, a to především, samotné tyto předměty, tím, že se nějakým způsobem dodnes dochovaly, umožňují svou existencí navrátit jméno svému původnímu majiteli, které od podzimu roku 1941 ztrácelo svůj význam a bylo soustavně nahrazováno transportními čísly. Zhruba stovka jmen původních majitelů, na výstavě prezentovaných, tvoří nepatrný zlomek z celkového množství zavražděných protektorátních židů. Přestože jich není mnoho, má toto připomenutí hluboký význam. Každý z nich byl jedinečný a žil svůj nezaměnitelný život. Najdeme mezi nimi bohaté i chudé, majitele továren i drobné živnostníky, univerzitní profesory i lidi s nižším vzděláním, ženaté, vdané, rozvedené i ovdovělé. Ty, kteří měli rodinu a děti, i osamocené jedince. Ty, kteří žili v meziválečném Československu, ale také ty, kteří ve třicátých letech utíkali zpět do vlasti, ať již z Německa či Ostmarky (Rakouska). Mnozí z nich prchli z odtržených území po podpisu mnichovské dohody do vnitrozemí, aby poté, co v Praze našli byt či podnájem byli nuceni se sestěhovat k jiné židovské rodině, aby mohla být část Prahy, rozkládající se na levém břehu Vltavy, odžidovštělá. Samozřejmě bylo toto německé nařízení namířeno především proti majitelům vil a činžovních domů v této lokaci. Ti všichni logicky ponechávali značnou část svého mobiliáře v opuštěném bydlišti, majetek dnes naprosto nedohledatelný, jenž zřejmě připadl říšským příslušníkům (v případě vil také říšským institucím), kteří se do uprázdněných bytů hojně stěhovali. Mezi těmito jmény nalezneme také matku s malými dětmi, jejíž manžel byl těsně před jejich deportací popraven jako politický odbojář. Jindy ještě mladé děvče, které bylo týden po svatbě spolu se svými rodiči zařazeno do transportu, a to pod svým dívčím jménem, a její zamilovaný manžel se nechal dobrovolně zařadit do následujícího transportu, aby mohl být až do smrti se svou ženou.

Proto prezentované předměty nemají pouze svou cenu jako muzejní exponáty, ale jejich hodnota tkví především v tom, že jsou tichou připomínkou již dávno mrtvých lidí, kterým patřily, a po letech svou existencí nenápadně dopomohly svým dávným majitelům opět navrátit jejich jméno a identitu.