MUZEUM SLAVÍ 140. VÝROČÍ ZALOŽENÍ - Uměleckoprůmyslové museum v Praze

Osudy národa se netýkají pouze jednotlivců, ale také institucí. Historie Uměleckoprůmyslového musea v Praze od doby jeho založení v době habsburské monarchie v roce 1885 odráží politické proměny, jakými společnost ve střední Evropě ve 20. století postupně procházela.

Poprvé se myšlenka nového muzea objevila už v 60. letech 19. století v okruhu Pražské živnostenské a obchodní komory a založeno bylo nakonec právě díky aktivitě jedinců, většinou členů tehdejší komory, průmyslníků a živnostníků. Stále oblíbenější uměleckoprůmyslová muzea, která měla za úkol zušlechťovat vkus veřejnosti a inspirovat výrobce ke kvalitní produkci, začala ve světě vznikat právě v této době.

Pražská veřejnost se poprvé ve větší míře seznámila s předměty užitého umění na výstavě pořádané obchodní a živnostenskou komorou a Rakouským museem pro umění a průmysl v roce 1868 na Žofíně. Značnou část expozice tvořily sbírky pozdějšího velkého příznivce a mecenáše muzea, sběratele Vojtěcha Lanny ml. Následující desetiletí vyplnily organizační přípravy a budování základů sbírek. V roce 1878 tak byl například zakoupen rozsáhlý soubor předmětů ze světové výstavy v Paříži.

Samotné muzeum mohlo být založeno až po získání potřebných prostor, které nakonec poskytla Česká spořitelna v novostavbě Rudolfina, kterou financovala v rámci oslav 50 let od svého založení. 7. února byla společně s celým Rudolfinem otevřena zatím skromná, ale kvalitní expozice, těšící se značnému zájmu Pražanů. Nové muzeum navštívil v dubnu 1885 i korunní pár, princ Rudolf a jeho manželka Štěpánka. Součástí expozice v Rudolfinu byla i knihovna.

Až do zániku komor a postátnění muzea v roce 1949 spravovalo jeho záležitosti kuratorium, jmenované ze zástupců významných institucí a komory. Předsedou kuratoria byl zpravidla prezident pražské Obchodní a živnostenské komory – zásluhy o stavbu muzea měli prezidenti Bohumil Bondy (ve funkci 1884–1888), Josef Wohanka (1896–1902) a další. Členy prvního kuratoria v roce 1885 byli například Vojtěch rytíř Lanna, Zdeněk hrabě Thun, Vojta Náprstek, Antonín Wiehl, průmyslníci a živnostníci a také sochař Bohumil Schnirch a architekt Josef Schulz. Mnozí členové komory spojili s muzeem významnou část svého života jako sběratelé, milovníci umění, rádci a obětaví podporovatelé.

Pro muzejní fondy byla zásadní postava Vojtěcha rytíře Lanny (1836 až 1909), jehož sbírky užitého a volného umění jsou dnes rozptýleny v mnoha světových muzeích – jejich většinu totiž postoupil v roce 1909 do dražebního prodeje. Muzeu daroval v roce 1906 především svou rozsáhlou kolekci skla v počtu 1106 kusů, která se stala základem jedné z nejvýznamnějších sbírek skla stále obohacované dalšími dary a akvizicemi.

Zásadní roli hráli v životě muzea i jeho ředitelé. První ředitel Karel Chytil (ve funkci 1885–1911), který stál spolu s členy kuratoria u založení muzea, se zasloužil jak o jeho sbírky a knihovnu, tak i o stavbu nové muzejní budovy. Jeho snahou bylo vytvořit ústav evropské úrovně. Hlavní náplní muzea se tak mimo rozšiřování sbírek staly další aktivity: výstavy soudobého řemesla, přednášky, udělování cen za kvalitní výrobky a publikační činnost.

Po roce 1918 se zájem vedení musea soustředil na rozšíření oddělení porcelánu, který představoval významný exportní artikl mladého státu. Byla proto pořádána řada soutěží a od roku 1929 vypisována stipendia na práci mladých umělců v továrnách. Museum se stalo nejvýznamnějším ústavem svého druhu v Československu, zatímco ostatní musea s obdobným zaměřením začala získávat spíše regionálně vlastivědný charakter.

Do vypuknutí druhé světové války bylo muzeum vždy zapojeno do mezinárodního kontextu po odborné i akviziční stránce. Tato kontinuita byla přetržena likvidací osob kvůli jejich židovskému původu nebo z politických důvodů a zabavením, nebo arizací jejich majetku. Byly mezi nimi i významné osobnosti z okruhu obchodní a živnostenské komory a další příznivci muzea. Části zkonfiskovaných uměleckých sbírek byly od roku 1941 shromažďovány v depozitáři nazvaném Prager Museen pod egidou profesora K. M. Swobody (1889–1971), který je stačil před osvobozením Prahy převést do pražských muzeí.

Ve stejném duchu však pokračovala likvidace soukromého vlastnictví po roce 1945 a zvláště po komunistickém převratu v roce 1948. Byla zrušena pražská obchodní a živnostenská komora, muzeum bylo v roce 1949 zestátněno a stejně jako celá společnost se dostalo do mezinárodní izolace. Muzejní sbírky se zaplňovaly konfiskáty soukromého majetku, zejména šlechty a podnikatelů, ale i církve. Klasická akviziční a odborná činnost tím byla na dlouhá desetiletí narušena, sbírky současného užitého umění byly doplňovány selektivně. Výhodou tohoto nepřirozeného vývoje byla možnost uchovat a odborně zpracovat rozsáhlé soubory historického uměleckého řemesla z českého území a získat tak přehled o jeho bohatství a rozmanitosti. Část takto zpracovaných sbírek byla po kolapsu totalitního komunistického režimu v roce 1989 vrácena právoplatným majitelům.

Přechod do nového období „otevřeného“ muzea byl přirozeným navázáním na dřívější tradici. Existující vztahy s odborníky a institucemi v zahraničí byly rozšířeny do mezinárodních projektů a sounáležitost s Evropou a světem je nyní pociťována jako samozřejmost.