LITHYALIN! REVIVE!

koncepce výstavy: Palo Macho
kurátoři: Sylva Petrová, Palo Macho
prostorové a grafické řešení: Marcel Benčík
vystavující: Žofia Dubová, Zuzana Gállyová, Lucia Kupcová, Dávid Kurinec, Kristína Ligačová, Palo Macho, Katarína Pozorová, Pavla Pšenicová, Jakub Sojka, Anna Zbořilová

Výstavu připravilo Uměleckoprůmyslové museum v Praze ve spolupráci s Vysokou školou výtvarných umení v Bratislavě (Slovenská republika).

Dva mezioborové workshopy na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě ve spolupráci s firmami Glassbor CZ s.r.o, sklárnou Jílek v Kamenickém Šenově a Vyšší odbornou školou sklářskou v Novém Boru se uskutečnily v roce 2022. Oba byly zaměřeny na hutní a zušlechťovací historické techniky skla lithyalin s aplikací stříbrné a měděné lazury. S těmito historickými sklářskými technologiemi autoři experimentovali kombinací tradičního i autorského přístupu a hledali nejen novou estetiku, ale také nové významy v kontextu současného vizuálního umění a art designu. U finálních autorských intervencí do foukaných lithyalinových tvarů je akcentována kresba tužkou, perokresba, malířské gesto a sochařský zásah pískováním, broušením, hranováním, rytím a řezáním skla.

Výstava je prezentací experimentů mladých slovenských autorů s raritní a technologicky náročnou historickou sklářskou technikou lithyalinem. Všechny objekty vznikly ve firmě Václava Kuželky – Glassbor CZ v Novém Boru, ve městě, kde tato technologie v 19. století vznikla. Pedagogický a výtvarný koncept vytvořil se studenty a absolventy pedagog Palo Macho.

Co je lithyanin

Počátkem 19. století začaly severočeské sklárny hledat způsob, jak oživit upadající odbyt a našly jej ve výrobě barevných skel napodobujících polodrahokamy: v hyalitu, agatinu a lithyalianu. Lithyalin je obvykle spojován s opakním taveným sklem, a proto dostal název podle řeckého lithos – kámen, ale jsou známy i průsvitné verze.  Vyvinul jej novoborský sklářský vynálezce a podnikatel Friedrich (Bedřich) Egermann (1777 – 1864). V roce 1828 si tento nový objev nechal patentovat a úspěšně lithyalinová skla v různých tvarových i barevnách variantách,  dekorovavaná  řezáním, broušením, rytím, lazurami a  zlacením,  také vyráběl. To trvalo zhruba do poloviny 19. století, pak zájem o tyto výrobky opadal a po Egermannově smrti se  lithyalin  již nevyráběl. Zájem o něj se zvedl až po druhé světové válce, kdy se stal sběratelskou komoditou. Dlouho se nedařilo  vyrobu lithyalinu obnovit,  ač byly známy i  původní receptury, protože tavení skloviny po starém způsobu se nedalo zopakovat, a bylo pro délku tavby ekonomicky neúnosné. Cestu k  lithyalinu našel technolog až ing. Václav Kuželka, který přišel na způsob, jak historické předchůdce této sklářské technologie v nových podmínkách napodobit, a  možnosti lithyalinu tak dále rozšiřovat.  Na  tvůrčí výzvu jak s  lithyalinem nově pracovat reagují nyní sklářští výtvarníci na Slovensku.