Josef Sudek 17. 3. 1896 – 15. 9. 1976
Přesně před 125 lety se v Kolíně narodil výjimečný fotograf Josef Sudek. V září tomu bude 55 let co zemřel stejně výjimečný architekt Otto Rothmayer. Právě dnes, kdyby nebylo covidu, bychom otevírali velkou výstavu o jejich nevšedním a hlubokém přátelství. „Základem přátelství výjimečných umělců bývá vzájemné hluboké pochopení životního osudu a vcítění se do skrytých tajemství tvorby,“ napsal do úvodu výstavy Josef Sudek/Otto Rothmayer – Návštěva u kouzelníka jeden z autorů výstavy Jan Mlčoch. Oba umělci se seznámili v první polovině čtyřicátých let. Oba měli úctu k tradici, hudbě a uměleckému řemeslu. Svá vrcholná díla vytvořili ve velice problematických dobách, za německé okupace, v čase komunistické nesvobody. Přesto ani jeden z nich nerezignoval. Jejich velkou společnou láskou byl Pražský hrad. Rothmayer věnoval této nejposvátnější části Prahy podstatnou část života (1921–1956). Byl žákem a spolupracovníkem profesora Josipa Plečnika, pak pokračoval i s jeho nástupcem Pavlem Janákem. V Sudkově pozůstalosti se dochovaly snímky zachycující tamní stavební práce či několik originálních kompozic vzniklých v přítelově hradní pracovně. Daleko častěji se ale setkávali v architektově vile v Praze-Břevnově. Rothmayera fascinovalo staré umění a ve vile i na zahradě opatroval jejich sádrové odlitky. Sbíral pokroucené dráty z chmelnic, kameny a kusy skla, z nichž tvořil dekorativní prvky. A Sudek fotografoval – v interiérech vily, v pracovně, na točitém schodišti, v zahradě. Pracoval se starými kamerami různých formátů, včetně panoramatického Kodaku, expoziční doba u večerních záběrů dosahovala i desítek minut. Zahrada se stala inspirací pro vznik fotografického cyklu Procházka po kouzelné zahrádce (1948–1964), najdeme ji v cyklu Vzpomínky (1948–1964) a na řadě jednotlivých snímků. Sudek v nich uplatnil řadu nestandardních postupů. vedle techniky kontaktních kopií pracoval například s typografickými rastry. Do fotografické práce často nechal vstupovat i prvek hry, třeba když při dlouhé expozici ze záběru odchází pan architekt. Mizející postavy (včetně jezevčíka Šipky) zanechávaly na snímcích jen svoji světelnou stopu, větve keřů byly prozařovány starou lampou, skleněné oči oživovaly zlomky barokních soch a uschlé kmeny stromů, odlitky a torza soch vstupovaly do mileneckých vztahů… Byl to dům a zahrada „pana kouzelníka“. Kromě Sudkových fotografií bude na výstavě Rothmayerům exkluzivní nábytek, ukázky jeho školních prací i jeho pozdější architektonické návrhy. Dále práce jeho manželky Boženy, která byla textilní výtvarnice a jejich společných přátel – Josefa Kaplického, sochaře Bedřicha Stefana, skláře René Roubíčka a dalších.
Výstavu jsme museli odložit na podzim, ale už teď se můžeme těšit!
JOSEF SUDEK / OTTO ROTHMAYER. NÁVŠTĚVA U PANA KOUZELNÍKA
Josef Sudek – životopis
Fotograf Josef Sudek se narodil 17. března 1896 v Kolíně. Jeho otec malíř a dekoratér Václav zemřel když Josefovi byly dva roky a jeho sestře Boženě rok. Vyučil se knihařem, jak sám říkal „průměrným knihařem“. Ve válce v roce 1917 přišel o pravou ruku a z knihaře stal vynikající fotograf. Pět let žil v Invalidovně a v roce 1927 dokončil první cyklus fotografií Z Invalidovny, kde zachytil své přátele, válečné veterány. V roce 1933 měl Sudek ve výstavní síni Krásné jizby svoji první samostatnou výstavu. To už byl známým a dobře zaopatřeným fotografem a společně se svou sestrou Boženou, vyučenou fotografkou, žil a pracoval v slavném ateliéru v Karmelitské ulici. Úspěchy sbíral jako reklamní fotograf, reprodukční fotograf, portrétista, tvůrčím fotograf či jako majitel fotografického ateliéru „pro rozličné žánry“. Během druhé světové války vznikala témata Okna, Zahrady, Zátiší. Po válce získal několik oficiálních zakázek – dvě knihy o Pražském Hradě a o Praze (Praha panoramatická 1959). První velká Sudkova monografie vychází v roce 1956 s textemLubomíra Linharta. V roce 1958 se Sudek přestěhoval do přízemního bytu v ulici Úvoz, dnes Galerie Josefa Sudka provozovaná UPM, kde žil až do své smrti. Proslul jako velký milovník a sběratel obrazů a soch. Miloval hudbu. Mezi jeho přátele patřili umělci nejrůznějších oborů jako například Emil Filla, Jaroslav Seifert, Jan Zrzavý, Jaroslav Seifert, František Tichý a mnoho dalších. Sudkova poslední kniha o krajině jeho velkého přítele – Janáčkovy Hukvaldy vyšla v roce 1971. V roce 1976 Sudek uspořádal v Praze (v UPM), Brně a Cáchách svoji poslední soubornou výstavu ke svým osmdesátým narozeninám. Zemřel 15. září 1976. Po Sudkově smrti darovala sestra Božena velkou část jeho fotografického díl našemu muzeu a rozsáhlou sbírku výtvarného umění Národní galerii. „Bylo to někdy v roce 1954, kdy mne malíř Křepinský zavedl na „hudební úterek“ k Josefu Sudkovi. Nevěděl jsem tehdy o Sudkovi pranic, jen mi bylo při té příležitosti řečeno, že Sudek je jedním z největších fotografů své doby, jeho zjev i vystupování je dosti kuriózní, a dále pak, že člověk, který se o fotografii zajímá, by se neměl dát ujít vzácnou příležitost se Sudkem se seznámit … Vidím, že je tu jeden novej, tak jen pojďte dál. Někam si fešáku sedněte, voni zrovna hrajou Vivaldiho!“ Zdeněk Šaur o setkání s Josefem Sudkem.