JAROSLAV HOREJC - 135. VÝROČÍ NAROZENÍ - Uměleckoprůmyslové museum v Praze

Jaroslav Horejc (15. června 1886 – 3. ledna 1983) patří mezi významné české umělce 20. století. Jeho tvorba je do značné míry synonymem českého art deca, a to pro svou vizualitu a heterogenitu funkcí a významů. Fascinovala ho dávná minulost i nejaktuálnější projevy života, technologiemi počínaje a výrazovým tancem či sportem konče. Ve své tvorbě záhy dospěl k osobitému a delikátnímu monumentálnímu stylu, proto mu byly často svěřovány zakázky určené k prezentaci. Přispěl tak k budování obrazu města, státu i různých organizací. Realizoval zakázky určené pro diplomacii a jeho díla se díky svým kvalitám stala ambasadory československé moderní kultury za hranicemi země. Jeho kariéra vyvrcholila v roce 1925 udělením Grand Prix v oboru skla na Mezinárodní výstavě dekorativního umění v Paříži. V roce 1966 získal titul zasloužilého umělce za celoživotní tvorbu.

Na počátku 20. století se umělci často věnovali více oborům. Podstatnou součást tvorby Jaroslava Horejce představovaly vedle sochařství i návrhy uměleckořemeslných předmětů. Svůj talent uplatňoval při navrhování předmětů pro sdružení výtvarných umělců Artěl, které vzniklo po vzoru uměleckořemeslných dílen Wiener Werkstätte. V ranných Horejcových realizacích rozpoznáme inspiraci tvorbou vídeňských umělců Gustava Klimta, Franze Metznera nebo Josefa Hoffmanna. Podobně jako další tvůrce uchvátilo Horejce starověké umění. Od 70. let 19. století prudce vzrostl počet archeologických výzkumů ve Středomoří. Zprávy o senzačních nálezech v Egyptě, Řecku a na Blízkém východě plnily přední stránky dobového tisku, a tak se přirozeně stávaly inspirací i pro umělce. Horejc byl Středomořím okouzlen fatálně a jeho práce patří k tomu nejlepšímu, co v Evropě bylo vytvořeno.

Kolem roku 1910 diskutovali pražští umělci o směřování a podobě moderního umění. Florální secese byla překonaná a střední Evropě dominovala geometrická moderna. Na základě studia krystalů, egyptských pyramid či gotické a barokní architektury napsal architekt Pavel Janák článek „Hranol a pyramida“, který považujeme za manifest českého kubismu. Oproti ostatním evropským zemím, kde se kubismus prosadil pouze v malířství a sochařství, se v Čechách uplatnily kubistické formy v uměleckém řemesle a architektuře. Vynikajícím příkladem jsou Horejcovy vázy č. 666/1 a 999/1 vytvořené průnikem kuželu a jehlanu, jež patří k ikonám českého kubismu a vrcholům středoevropského geometrismu.

Středoškolské vzdělání v oboru práce s kovy a cizelérství zúročoval Jaroslav Horejc celý život. Navrhoval monumentální mříže na dveře, krby či svítidla, i drobné šperky. Najdeme na nich motivy exotické, mytologické i veskrze přítomné jako moderní architekturu či moderní tanec. Z brože pro Horejcovu přítelkyni Anku Čekanovou vyčteme fascinaci pohybem a touhu zachytit jej v jednom okamžiku, což patří k typickým projevům art deca.

Jedním z vrcholů kariéry Jaroslava Horejce byla prezentace děl na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži v roce 1925. Pro interiér Československého pavilonu navrhl ve spolupráci s architektem Pavlem Janákem skleněnou fontánu a čtyři lustry, které byly po skončení výstavy věnovány státem pro interiéry nového sídla Mezinárodní organizace práce v Ženevě (dnes sídlo Světové obchodní organizace. Čtyři vystavované poháry – Bacchus, Kanaan, země blahobytu a plodů, Tanec a Tři bohyně realizované firmou J. & L. Lobmeyr’s Neffe Stefan Rath z Kamenického Šenova – patří k tomu nejlepšímu, čím česká scéna přispěla ke světovému vývoji uměleckého řemesla a byla oceněna Grand Prix. Pohár Kanaan, země blahobytu a plodů lze interpretovat jako alegorii Československa, jež v době mezi světovými válkami patřilo k nejbohatším zemím světa.

Mgr. Martina Lehmannová, text vznikl pro výstavu Jaroslava Horejce v Naardenu v roce 2017