JAN BLAŽEJ SANTINI AICHEL. GEOMETRIE POSVÁTNÉHO PROSTORU

Tato výstava vysvětluje geometrii kompoziční sítě společné půdorysným návrhům hlavních děl českého architekta Jana Blažeje Santiniho Aichela. Celá řada indicií ale poukazuje k tomu, že jím používaná kompoziční síť je tradiční a povědomí o ní v naší zemi sahá až do raného středověku.

O Janu Blažeji Santinim Aichelovi se již napsalo mnoho, a proto jen krátce z toho, co o něm víme, jak si ho představuji. Necelých čtyřicet sedm let krátkého života, rozděleného létem roku 1700 na dvě poloviny, z nichž ta druhá je naplněna intenzivní prací. Patrně drobnější postavy, nápadně kulhající. Ví, že si na něho lidé potajmu ukazují. Občas za zády zaslechne posměšky dětí, a ty jeho vlastní umírají… Pronásledován těžkými osudovými ranami, vyvažovanými jen mimořádným talentem, který mu zajistil přízeň církevních řádů, a tím i společenský respekt. Avšak stále sám ve svých myšlenkách, sám mezi lidmi. Z bolesti a talentu se rodící genialita. Téměř hmatatelný spor pekla s nebem poznání je až faustovský. Jak vyplývá z korespondence, kulhavý ďábel a veliké světlo architektury. I když to první označení je míněno více ironicky, je pod tím cosi hluboce bolestného. Je zřejmé, že Santiniho dílo přesáhlo rámec doby, v níž žil. Jeho stavby jsou natolik přesné, že známe-li kompoziční síť, můžeme od jedné stavby k libovolné další počítat se stejnou lehkostí, s jakou se třeba procházíme parkem. Z tohoto pohledu se stavby jeví spíše jako skořepiny těsně obepínající geometrické rovnice. To jim propůjčuje zcela unikátní proporční rytmus, který z nich podvědomě vnímáme a který považujeme za harmonický. Srovnávací studie ukazují, že Jan Blažej Santini důvěrně znal rozměry pražského Chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha a že kompoziční vzory, které používal, nalezl právě v něm. Svato- vítská katedrála se stala ideovou matricí – Matkou – jeho díla. Rozměry staveb i kompoziční postupy to potvrzují. Co je na tvorbě Jana Blažeje Santiniho geniální, není ale ve skutečnosti vlastně vůbec vidět. Soubor vybraných staveb tvoří díky užití téže kompoziční sítě a jednotkové míry jedinečný a nedělitelný celek, proporčně a rozměrově sladěný se Svatovítským chrámem. Z rozměrů jedné stavby lze geometrickou cestou odvodit míry a proporce stavby následující. Geometrie je jazykem přírody, a protože i my jsme této přírody součástí, snažíme se její řeči porozumět a rozvíjet ji. Z hlediska moudrostního je spíše imaginační hrou, ze strany rozumu vědou. Chceme-li tedy v ní něco pochopit, je třeba umět si to nejprve představit. Geometrie je nám vrozena podobně jako hudba, pouze je zasunuta v hlubší paměti. Proto je někdy architektura přirovnávána ke zkamenělé či zamrzlé hudbě. Geometrie byla kdysi jedním z hlavních myšlenkových sloupů filosofie; byla vlastní těm, kdo v jejích cestách hledali Moudrost a smysl stvoření. Na první pohled strohá a chladná, avšak nepostrádající kouzlo poezie. Podobně jako je hudba spojena s tancem, je geometrie svázána s pohybem. Naučíme-li se chápat tento pohyb v architektuře, jsme schopni pozorovat kompoziční tahy již dávno nežijících mistrů stavitelů.