„Sudkovo dílo – stejně jako každé skutečné umělecké dílo – je oslavou celku světa. Oslavy uměleckého díla či umělce však často bývají opakem: fetišem a kýčem, který umělcův odkaz nerozvíjejí, ale naopak umrtvují. Pokud Sudkovo dílo nebudeme chápat jako výzvu k přemýšlení a rozvíjení jeho témat, promění se naše oslava ve funerální záležitost.“
Jaroslav Anděl, Sudkova výzva, 1976, in: sborník Pocta Josefu Sudkovi
Mládí
Josef Sudek se narodil v Kolíně ve středních Čechách 17. března 1896 otci Václavovi a matce Johanně. O rok později se narodila jeho sestra Božena (1897–1990), která v jeho životě sehrála významnou roli. Otec byl malíř a dekoratér; zemřel, když byly Sudkovi tři roky.
Po obecné škole a dvouleté řemeslnické škole v Kutné Hoře se v roce 1910 Sudek zapsal do tříletého učení u pražského knihaře Františka Jermanna a po vyučení pracoval jako knihařský dělník. V roce 1911 začal amatérsky fotografovat.
„Ptali se mě: Člověče, co chceš bejt, čím se chceš učit? Já jim odpovídal: No, to já nevím.
Maminka říkala: No přece nebudeš pást krávy. Myslel jsem si: Á to není špatný, bejt pořád venku, flákat se furt. Rozhodl jsem to šalamounsky, jako kluk. Jelikož jsem rád četl mayovky a detektivky, řekl jsem: Já budu knihařem, já si budu moct číst.“
Z knihy Josef Sudek o sobě, Praha 2001
První světová válka
Koncem roku 1915 narukoval Josef Sudek do rakousko-uherské armády, na začátku roku 1917 sestavil malé album z fotografií Prahy formátu 3,5 × 5 cm. V květnu téhož roku byl Sudek během bojů na italské frontě těžce zraněn granátem a přišel o pravou paži. Po návratu ze špitálu v roce 1918 žil až do roku 1927 v pražské Invalidovně. Zde vznikl také fotografický cyklus Z invalidovny.
Meziválečné období
V roce 1922 byl Sudek přijat na fotografické oddělení Státní grafické školy, které vedl profesor Karel Novák. V té době se už angažoval v amatérském fotografickém hnutí. Následovalo členství ve Fotoklubu Praha. Po absolvování školy v roce 1924 založili společně s fotografem Jaromírem Funkem, průkopníkem avantgardní fotografie, a Adolfem Schneebergem Českou fotografickou společnost, která se stavěla proti uměleckému směřování fotografie a soustředila se na její dokumentární význam. Sudek se velmi aktivně zapojil do boje za moderní fotografii.
V roce 1927 si společně s kamarádem Adolfem Schneebergem najali zahradní ateliér v ulici Újezd 30, pozdější sídlo pro firmu UMĚLECKÁ FOTOGRAFIE – JOSEF SUDEK. Na provozu ateliéru se výraznou měrou podílela od počátku 30. let i Sudkova sestra Božena. Spolupráci se Schneebergerem však brzy ukončily neshody.
„Sudek se stal fotografem z povolání. Dělá tedy na zakázku, jako každý jiný, dětské portréty, svatební obrázky a jiné. Víc však než strnulé svatební skupiny svátečně se tvářících lidí sluší mu fotografie reklamní, na kterých může dokázat svoje pochopení pro materiál. Sklo v Sudkově podání jiskří a zvoní, kov mluví kovovou řečí, sníh se třpytí a modrá, textilie ukazuje svoji vazbu, div ne barvu.“
Václav Poláček v Kalendáři Družstevní práce 1933 s 27 fotografiemi Josefa Sudka
Rok 1928 představoval pro Sudka zlom: dostal práci v nakladatelství Krásné jizby Družstevní práce a jím vydávaném časopise Panorama. Spolupráce vznikla víceméně náhodou, když se Sudek ve slavné kavárně Union potkal s jejím uměleckým vedoucím Emanuelem Frintou. Díky zakázkám se Sudek zdokonalil ve fotografování knih, skla, porcelánu a v tzv. průmyslové fotografii. A také potkal jednoho ze svých největších přátel – malíře Františka Tichého, jehož díla začal sbírat.
V témže roce vydala Družstevní práce Sudkovi portfolio patnácti originálních fotografií Svatý Vít s předmluvou Jaroslava Durycha a v grafické úpravě Emanuela Frinty. Kniha vyšla k oslavám prvního desetiletí samostatného Československa, byla tedy, krásná, reprezentativní a drahá… Sudek se fotografování katedrály věnoval pro svoje potěšení několik let, a patnáct fotografií proto vybíral z mnohem většího množství pořízených snímků.
V Družstevní práci a jejích časopisech později spolupracoval zejména s avantgardním typografem Ladislavem Sutnarem. Stal se pak vyhledávaným odborníkem na reklamu a tisk, portrét, architekturu či na fotografování uměleckých předmětů. Jeho práce se nesly v duchu funkcionalismu a estetiky nové věcnosti.
V letech 1933 a 1934 se Sudek účastnil výstav sociální fotografie.
V říjnu roku 1933 byla zahájena první samostatná výstava Sudkových fotografií v prostorách výstavní síně Krásné jizby nedaleko Prašné brány.
Ve třicátých letech se Sudek hojně věnoval reprodukování obrazů nejrůznějších umělců, s nimiž zároveň často navazoval pevná přátelství. Kromě Františka Tichého to byl především Emil Filla. Pro řadu z nich se stal i velmi důležitým mecenášem. Sudek byl členem jak Umělecké besedy, tak konkurenčního S. V. U. Mánes. Ve třetím desetiletí se fotograf též zúčastnil řady významných výstav, jako například v roce 1936 Mezinárodní výstavy fotografie (byl také členem organizační komise) a především výstavy v pražském Mánesu v roce 1938, na které vystavoval společně s dalšími pěti českými fotografy. Byla to jedna z posledních fotografických akcí před vypuknutím druhé světové války.
Vlastní ateliér až do druhé světové války velmi dobře prosperoval a Sudek kombinoval zakázkovou práci s volnou tvorbou.
Druhá světová válka
Během druhé světové války přišel Sudek o většinu komerčních zakázek a přiklonil se k subjektivnímu fotografickému projevu. Hodně fotografoval Prahu, především Pražský hrad. Z této doby ale pocházejí i jeho niterné fotografie zachycující zátiší na oknech, za okny, v zahradách…. Mezi roky 1940 a 1954 tak například vznikal slavný cyklus Okno mého ateliéru. Začal pracovat na rozsáhlých tematických cyklech.
„Ve všech zátiších více či méně aranžovaných, jednoduchých nebo komplikovaných se objeví nejen předmět, nýbrž i jeho život, jeho magičnost, jeho tajemství, v němž je něco dráždivého, provokujícího, zneklidňujícího i bizarního. Okna újezdského ateliéru jsou komorními díly vyjadřujícími proměny nejintimnějších nálad jsoucích až na pokraj abstraktní šifry, k realitě zahalené tajemstvím. Životy předmětů jsou spojeny s životy lidí, často se tato zátiší u Sudka nazývají Vzpomínky a evokují jeho přátele.“
Anna Fárová
Kolem roku 1940 Sudek změnil způsob své fotografické práce: přestal zvětšovat negativy a začal pracovat výhradně technikou kontaktních otisků nebo fotografického pigmentu a používal nepohodlné velkoformátové deskové kamery.
Sudek byl velkým milovníkem a znalcem hudby. Na slavných „hudebních útercích“ v ateliéru se scházely generace mladých umělců. Sudek jim pouštěl ze své rozsáhlé sbírky desky s klasickou hudbou. K jeho oblíbeným autorům patřili J. S. Bach, Bohuslav Martinů, Antonio Vivaldi a také Leoš Janáček. Janáčkovi věnoval Sudek též svou poslední knihu fotografií Janáček – Hukvaldy, jež vyšla v roce 1971.
Poválečné období
V roce 1945 se Sudek potkal s mladou fotografkou Sonjou Bullaty, která prošla nacistickým koncentračním táborem. Stala se jeho žačkou a o mnoho let později, v roce 1971, měl Sudek první samostatnou výstavu ve Spojených státech právě v jejím ateliéru. Fotografie Prahy a Pražského hradu ze čtyřicátých let vtělil Sudek hned po válce do knih Pražský hrad, Magic in Stone (publikace určená pro zahraničí) a Náš Hrad. V roce 1948 vyšla kniha Praha se 128 Sudkovými fotografiemi v grafické úpravě Františka Muziky a s textovou částí připravenou Vítězslavem Nezvalem. Praha zůstala fotografovým tématem i po válce. Sudkovy fotografie poválečného města představují pečlivě komponované obrazy válečné zkázy a jsou důležitým dokumentem doby.
V roce 1948 se Sudek stal jedním ze zakladatelů fotografické sekce Svazu československých výtvarných umělců, což jemu i řadě dalších fotografů umožnilo zachovat si status fotografa-výtvarníka, a tím i částečnou tvůrčí svobodu.
Zásadní význam mělo pro Sudka setkání s architektem Otto Rothmayerem. Během práce na Pražském hradě pro architekty Pavla Janáka a Vladimíra Studeného se dozvěděl o kráse jeho soukromé zahrady. Zahrady a zahrádky byly ostatně jeho oblíbeným tématem. Z prvního focení Rothmayerových bílých židlí se zrodilo velké pracovní i osobní přátelství, které trvalo až do smrti architekta. Zahrada Rothmayerovy vily v pražském Břevnově se stala pro Sudka obrovskou inspirací a nasnímal v ní řadu fotografií, které pak řadil do několika cyklů, například do série Procházka po kouzelné zahrádce či Vzpomínky.
Počátkem 50. let objevil Sudek díky mladému lékaři a amatérskému fotografovi Petru Helbichovi své nové téma – beskydský prales Mionší.
Sudkova první velká monografie se subjektivní tvorbou vyšla až v roce 1956, kdy mu bylo 60 let. Obsahovala 232 fotografií a průvodním textem ji opatřil Lubomír Linhart. Graficky ji upravil František Tichý. Zásluhu na jejím vydání měl, stejně jako u řady dalších autorových knih 40.–90. let, nakladatelský pracovník Jan Řezáč. Byl prvním významným interpretem jeho díla a garantem jeho zásadních výstav v 50. a 60. letech.
V roce 1958 se v Umělecké besedě uskutečnila druhá samostatná Sudkova výstava.
V 50. letech začal Sudek fotografovat na podlouhlý formát 10 × 30 cm Kodakovou panoramatickou kamerou. Tak vznikl soubor fotografií Praha panoramatická, který knižně vyšel v roce 1959. Knihu připravil po grafické stránce přítel Otto Rothmayer.
„Ty jitrnice (panoramatické snímky) původně nebyly zamýšlený jako Praha. V protektorátu jsem si myslel, že kdybych takovej aparát měl, že by se s ním daly dělat hezký krajiny. Původně jsem dělal krajiny, Praha přišla později. Ono to bylo podmíněný tím, že jsem tam musel po každým snímku nabíjet nový film. Bylo to spojeno s potížema, Rothmayer na to potom vymyslel ten pytel, abych si to mohl dávat přes rameno.“
Z knihy Josef Sudek o sobě, Praha 2001
Koncem 50. let se sblížil se skupinou průmyslových výtvarníků Bilance zahrnující skláře, keramiky, grafiky, architekty a fotografy. Ve stejné době zachytil na panoramatický formát zdevastovanou krajinu severních Čech.
V roce 1961 vyšla kniha Karlův most. Roku 1963 byla v Praze uspořádána výstava, na které Sudek představil autorsky adjustované fotografie (tzv. puřidla a veteše). Formální experimenty s netradičně použitými materiály většina návštěvníků příkře odmítla. Ovšem Jan Řezáč v doprovodném katalogu napsal dodnes platná slova: „Josef Sudek je jeden z největších fotografů všech dob.“
Roku 1964 vydalo pražské nakladatelství Artia monografii Sudek, kterou připravili Jan Řezáč a Josef Prošek. Kniha s výběrem z nejvýznamnějších cyklů (Okno mého ateliéru, Zátiší, Rothmayerova zahrada, Praha) s vícejazyčnými texty měla zásadní význam pro celosvětové přijetí Sudkova díla.
V roce 1959 se Sudek přestěhoval do dvou přízemních místností domu U Luny v ulici Úvoz 24 na Hradčanech, kde Uměleckoprůmyslové museum v Praze od roku 1995 provozuje Galerii Josefa Sudka. Sudkův byt se – podobně jako kdysi jeho ateliér na Újezdě – stal místem nesčetných schůzek. Za fotografem pravidelně docházely výrazné osobnosti naší kultury jako básník Jaroslav Seifert, malíř Jan Zrzavý, architekt Otto Rothmayer a celá řada dalších. Ateliér na Újezdě Sudek ale nadále využíval: měl tam černou komoru, archiv a v neposlední řadě i sestru Boženu. Koncem 80. let byl však po požáru rozebrán, pro znovuvytvoření původního ateliéru bylo třeba přistoupit k postavení repliky, k čemuž došlo až v roce 2000. Výstavní program zde zajišťuje firma PPF Art.
Poslední léta života
Sudkova tvorba se postupně uzavírala v roce 1974. Ke svým osmdesátým narozeninám v roce 1976 uspořádal fotograf tři souborné výstavy: v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze, v Moravské galerii Brně a v Neue Galerie v Cáchách. Zemřel 15. září téhož roku. Autorem nekrologu byl Sudkův přítel, básník Jaroslav Seifert. Pohřben je v rodném Kolíně.
Ještě v témže roce nabídla Sudkova sestra Božena Sudková bratrovy pozitivy a negativy Uměleckoprůmyslovému museu v Praze, sbírky obrazů, grafik, soch a reliéfů Národní galerii v Praze. Technické vybavení ateliéru získalo pražské Národní technické muzeum. Díky práci historičky a kurátorky Anny Fárové UPM převzalo podstatnou část jeho umělecké pozůstalosti. Další části získala Moravská galerie v Brně, Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, Regionální muzeum v Kolíně, Ústav dějin a umění Československé akademie věd a Bibliothéque Nationale v Paříži. Velice rozsáhlé dílo Josefa Sudka bylo a je představováno na desítkách výstav a v řadě publikací. Je zastoupeno ve všech významných světových sbírkách.
