DUCH, KTERÝ PRACUJE. ARCHITEKTURA A ČESKÁ POLITIKA 1918–1945

Pořadatel: Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze a Uměleckoprůmyslové museum v Praze
Koncept: Vendula Hnídková
Kurátorka: Dita Dvořáková
Architektonické řešení: Filip Kosek, Jan Říčný (RCNKSK architekti)
Grafický design: Tereza Hejmová, Kristýna Žáčková
Umělecká spolupráce: Eliška Perglerová

Expozice Duch, který pracuje. Architektura a česká politika 1918–1945 vychází z analýzy politických konceptů, které hýbaly společností v období první Československé republiky a druhé světové války, a sleduje jak se tyto koncepty promítaly do dobové architektonické produkce financované z veřejných zdrojů. Na ukázkách návrhů a realizací nových reprezentativních budov správních institucí, zahraničních zastupitelstev, vzdělávacích, zdravotních a dalších staveb, přibližuje hledání architektonického jazyka, jež by vyjadřoval hodnoty demokratické státu a vypovídal o jeho hospodářských a kulturních úspěších.

Výstava poukazuje na prvorepublikové pragocentrické pojetí organizace státní správy. Současně připomíná úsilí, jaké předválečné Československo vynakládalo na budování nových zemských sídel na Slovensku a Podkarpatské Rusi i na vyrovnání životní úrovně v západní a východní části republiky. Ve službách státních i obecních úřadů spolupracovali architekti a urbanisté po celé zemi na modernizačních projektech zaměřených na ozdravění měst nebo zakládání nové dopravní infrastruktury. Modernizační ambice místních samospráv jsou v expozici ukázány na příkladu moravské metropole Brna.

Výstava představuje i výběr budov, jimiž stát a obce podporovaly dosažení sociálního smíru, zejména obytné stavby. Období Protektorátu, kdy se čeští architekti ocitli v defenzivním postavení a po většinu času platil zákaz staveb, se do výstavy promítá prostřednictvím začlenění nerealizovaných návrhů na přestavbu Prahy v duchu nacistických záměrů. Při volbě exponátů autoři expozice primárně nekladli důraz na otázky slohu a estetickou hodnotu staveb. Zařazují i méně známé návrhy a realizace, které zcela neodpovídají uměleckohistorickým nárokům na progresivní architektonické vyjádření, přesto tvořily nedílnou součást modernizačního projektu prvorepublikové demokratické společnosti či protektorátní okupační správy.