Český kubismu se vyvíjel zcela jedinečným způsobem ve velice krátkém období let 1911 až 1914. Míra, s jakou v Čechách ovlivnil užité umění a architekturu, nemá v Evropě obdoby. V době před první světovou válkou byla Praha významným centrem avantgardy a čeští umělci ovlivněni zejména francouzskou tvorbou prosazovali nový styl univerzálně označovaný jako „nové umění“.
V roce 1911 byla ustavena Skupina výtvarných umělců, jejímž hlavním protagonistou se stal malíř Emil Filla. Základ skupiny dále tvořili sochař Otto Gutfreund, spisovatel a malíř Josef Čapek, malíři Vincenc Beneš či Antonín Procházka, architekti a designéři Pavel Janák, Josef Gočár, Vlastislav Hofman, Josef Chochol, teoretik Václav Vilém Štech a řada dalších. Jejich první společná výstava v Obecním domě v roce 1912 však vzbudila ostrou kritiku. Druhá výstava Skupiny na podzim téhož roku se stala vrcholem jejich společné aktivity. Díla českých autorů byla prezentována spolu s ukázkami současné francouzské a německé malby ve velmi působivé architektonické instalaci Josefa Gočára. Na další pražské výstavě, kterou Skupina uspořádala, byly představeny inspirační zdroje kubistů – vedle zahraničního umění i umění lidové, exotické a vybraná díla z umění 15.–17. století. Čeští kubisté opakovaně vystavovali v zahraničí, nejvýznamnější byla účast na výstavě Svazu německého díla Werkbund v Kolíně nad Rýnem, kde byl instalován interiér z produkce Pražských uměleckých dílen s nábytkem Josefa Gočára a doplňky Františka Kysely.
Kubistická nábytková tvorba byla svými autory považována za „vážné umění podstatného obsahu“, jak uvádělo programové prohlášení Pražských uměleckých dílen, podniku, který založili architekti Pavel Janák a Josef Gočár. Kubistický nábytek si zpočátku „objednávali“ sami jeho tvůrci nebo jejich přátelé z uměleckých a intelektuálních kruhů, možnost komplexního řešení architektury včetně interiéru se naskytla jen výjimečně. Kubistické tvarosloví se rozvinulo i v relativně snadno zpracovatelné keramice a předmětech z kovů. Méně možností pro lomené formy skýtalo sklo. Po vzoru Wiener Werkstätte byl z popudu Václava Viléma Štecha založen již v roce 1908 ateliér pro výtvarnou práci Artěl, který si dal za cíl „kultivovat uměleckořemeslnou práci a vkus v každodenním životě“. Keramika a sklo navržené Artělem se staly významným prodejním artiklem. Kubistická textilní produkce byla jen okrajová a dodnes je známa jen z několika reprodukcí.
V evropském kontextu má zcela jedinečné postavení česká kubistická architektura. Nikde jinde nedosáhla takového rozmachu jako právě u nás. Kubistické tvarosloví si architektura osvojila ještě před válkou i mimo Skupinu, a to v poměrně radikální podobě, což dokládá například návrh Bedřicha Feuersteina na památník F. L. Riegra nebo některé soutěžní návrh pomníku Jana Zižky na Vítkově. Většina nejodvážnějších návrhů však zůstala pouze na papíře. Nejvíce kubistických návrhů realizoval Pavel Janák, téměř výhradně to však byly privátní obytné domy mimo Prahu. První pražskou kubistickou stavbu – obchodní dům U Černé Matky Boží – navrhl Josef Gočár v pouhých jednatřiceti letech. Odvážné kubistické úpravy prosadil architekt Vlastislav Hofman při úpravě staveb Ďáblického hřbitova.
Názorová diferenciace protagonistů českého kubismu se postupně prohlubovala a rozpad Skupiny se urychlil nástupem první světové války v roce 1914. Třebaže kubistické období trvalo velmi krátce, ovlivnilo české umění na dlouhou dobu. Ortodoxní kubistické formy se proměnily v osobitou syntézu kubismu a expresionismu – kuboexpresionismus, který nalezl největší uplatnění v grafickém designu, plakátové a knižní tvorbě. V architektuře a designu se rozvinulo obloučkové tvarosloví, označované jako rondokubismus, jež bylo charakteristické pro poválečný dekorativismus. Ten určil podobu národního stylu – ideologicky podporovaného oficiálního proudu dekorativního umění a architektury, deklarujícího uměleckou svébytnost nově vzniklého Československa.