DESIGN A FENOMÉNY MODERNITY

Technologie ohýbaného dřeva znamenala převrat ve vývoji lehkého, snadno přemístitelného nábytku. Zpočátku byly tvarovány tenké lamely či hranolky, které vyžadovaly dodatečné klížení. Firma bratří Thonetů objevila v polovině 19. století způsob ohýbání plných bukových tyčí pomocí horké páry, což zrychlilo výrobu a montáž ze sériových komponentů. Radikální obrat k průmyslové velkovýrobě ztělesňuje legendární židle č. 14, která se stala nejprodávanějším nábytkovým modelem v dějinách. Vynikala nejen lehkostí, ale i pružností a odolností.
Židle č. 14, poslední čtvrtina 19. století, Gebrüder Thonet, Morava, ohýbaný bukový masiv, lisovaný sedák

Design od 19. století široce využíval nových průmyslových technologií, současně jej však obohacovaly opakované návraty k rukodělným řemeslným technikám. Ruční práce byla dávána do kontrastu s mechanickou jednotvárností stroje a oslavována jako tvůrčí výkon lidské ruky, vtiskující materii novou formu. Návraty rukodělnosti často souvisely se zdůrazněním národních tradic, u nás třeba po vzniku první republiky či po druhé světové válce. V Čechách se udržovala specifická řemeslná tradice, například paličkované a šité krajky, tapiserie nebo náročného ručního broušení skla.
Mísa, 1957, Miluše Roubíčková (1922–2015), Nový Bor, vystaveno na XII. trienále v Miláně 1960, sklo broušené

Světlo tvořilo působivý námět technických obrazů. Ukazují to práce nejslavnějších představitelů české fotografie, jako byli František Drtikol, Josef Sudek nebo průkopníci avantgardní abstraktní tvorby Jaromír Funke a Jaroslav Rössler.
František Drtikol (1883–1961): Bez názvu, kolem r. 1930, bromostříbrná fotografie, dvojitá expozice

Světelný obraz získal v 19. a hlavně 20. století převratnou podobu. Fotografie, film a později další nová média zásadním způsobem proměnily vizuální svět a životní styl moderního člověka. V souvislosti s designem je nutné připomenout i reklamní a propagační roli fotografie. Podílela se na vzniku nového jazyka reklamy, díky níž se špičkovému designu a módě dostávalo široké popularity.
Josef Sudek (1896–1976): Reklamní fotografie (čajový soubor Ladislava Sutnara), 1931
pro Krásnou jizbu DP, bromostříbrná fotografie

Všestranně talentovaný česko-americký designér a malíř Ladislav Sutnar (1897 Plzeň – 1976 New York) považoval geometrii za posvátnou metodu navrhování – vizuálně razantní a přitom harmonicky dokonalé proporce dokázal uplatnit v tvorbě užitkových předmětů a hraček, v grafickém a informačním designu, výstavnictví i malířské tvorbě.
Kávová a čajová souprava (část), Ladislav Sutnar (1897–1976), 1932, Epiag Karlovy Vary, závod Loket, pro Krásnou jizbu DP, porcelán glazovaný, červená linka

Stojací lampy se často využívaly v modernistických stavbách, včetně interiérů navržených architektem Adolfem Loosem.
Stolní lampa IAS, č. 5972, po r. 1934, Jaroslav Anýž (1902–1985), závod Franta Anýž, Praha, niklovaný obecný kov, hliník (stínidlo)

Funkcionalismus prošel v průběhu dvacátých až čtyřicátých let 20. století myšlenkovými i tvarovými proměnami. Základními východisky však zůstávaly provozní funkčnost předmětu, cenová dostupnost, kvalitní materiál, přiznaná konstrukce a nezdobnost. Interiéroví návrháři se inspirovali moderní technikou a jejími jednoduchými geometrickými obrysy a hladkými objemy.
Snídaňová souprava (část), 1936, Ludvika Smrčková (1903–1991), návrh 1930, sklárna Antonín Rückl & synové, Nižbor, sklo broušené

Racionalizace, zrychlení a zlevnění masové průmyslové výroby vyžadovaly typizaci výrobků a jejich univerzální skladebnost, například u nábytku nebo svítidel. Jednoduché funkční části se vyráběly v sériích a následně sestavovaly do modulu. Moduly mohly mít odnímatelné části, čímž se zvyšovala flexibilita výrobku a jeho využití podle proměnlivých potřeb uživatele. Sestavovací nábytek, vyráběný v českých zemích již od dvacátých let 20. století a později označovaný jako sektorový, se rozšířil zejména v interiérech hromadné panelové výstavby.
Židle, 1959, Miroslav Navrátil (1913–1999), vystaveno na XII. trienále v Miláně 1960, Vývoj nábytkářského průmyslu, n. p., Brno, sklolaminát, jasanové dřevo, železné prvky

Obliba plastických hmot a euforie s nimi spojená dosáhla vrcholu v šedesátých letech 20. století, kdy se do tohoto snadno tvarovatelného, barevného, levného a masově vyráběného materiálu vkládaly velké naděje. Na tuto atmosféru reagovalo Uměleckoprůmyslové museum v Praze v roce 1972 výstavou Design a plastické hmoty. Kurátorka Milena Lamarová zde představila zejména soudobý italský design nábytku a svítidel. Objekty slavných designérů, jako byli Verner Panton, Joe Colombo, Bruno Munari, Cini Boeri, Enzo Mari, studio DAM a další, se tak staly součástí muzejních sbírek.
Židle „S“, 1960, Verner Panton (1926–1998), Dánsko, výroba Fehlbaum, NSR, kolem r. 1970
plast Luran S (vstřikovaný polyuretan)

Světelná řeč věcí a obrazů nebyla výsadou moderní doby, znali ji už umělci ve středověku. Gotická kruhová brož využívá světlo jako fyzikální jev. Světlo se zde noří do kamenů, odráží se od jejich povrchu, ulpívá na perlách. Pokračuje mezi zlaté tyčinky do nitra díla tvořeného i prázdným prostorem.
Brož – součást Karlštejnského pokladu, 14. století, střední Evropa (Čechy?), zlato, smaragd, rubíny, safíry, perly

Dějiny každodenních věcí ukazují pozoruhodný vývoj funkčních forem. Jejich genezi nelze vysvětlit z individuálních uměleckých počinů. Každá věc vyrobená člověkem vzniká především z řešení nějakého účelného problému. Designéři přitom nezačínají od nuly, naopak navazují na předcházející impulsy. Dějiny designu svědčí o tom, že každý originální tvůrčí nápad je obvykle článkem v řetězení forem, v sekvenci různých řešení stejného či podobného problému. Nové objevy se prolínají se sériemi replik a variací toho, co zde již bylo.
Ošatky na pečivo, 1960, Ivan Jakeš (nar. 1935), Plastimat, Jablonec nad Nisou, polyvinylchlorid

Průkopníkem tvarového řešení strojů a nástrojů se v poválečném Československu stal Zdeněk Kovář. Navázal na novátorskou práci sochaře Vincence Makovského, svého učitele ze zlínské Školy umění, a jako zakladatel oboru průmyslové návrhářství v něm vychoval mnoho žáků. Organické pojetí tvaru a perfektní provedení u něj vycházelo z těsného kontaktu s praxí. Obdobný postup vyžadovalo ergonomické řešení chirurgických nástrojů. Práce vzešlé z designérské soutěže v roce 1968 vznikly za konzultací s předními českými chirurgy. Byly určeny pro československou expozici na XIV. Trienále v Miláně, kde získaly zlatou medaili.
Sternotom (chirurgický nástroj), 1976, Zdeněk Kovář (1917–2004), nerezová ocel leštěná, replika modelu z r. 1953

Působivost a imaginativnost moderního designu i architektury by byla nemyslitelná bez tvůrčí role světla. Světlo utváří prostor, dává podobu a barevnost předmětům, nechává vyniknout povrchové struktury. Hra světla ve svých mnoha podobách zároveň věci proměňuje. Může být prostředkem jejich odhmotnění, světelné dematerializace a transparence, jakou obdivujeme ve sklářské tvorbě nebo v oblasti šperku.
Koule v krychli, 1970, Stanislav Libenský (1921–2002) a Jaroslava Brychtová (1924–2020), ateliérová práce, Železnobrodské sklo, n. p., Železný Brod, sklo tavené ve formě a broušené

Efekt šperku mnohdy zajišťuje zrcadlová plocha. Díky ní se uplatňují části skryté uvnitř, přímo smyslům nepřístupné (jako v pracích Jiřího Drlíka a Petera Skubiceho). Platí to nejen o šperkovém objektu vybaveném dutinou, ale i o vjemu diváka, který může ve šperku pozorovat obraz sebe sama i obraz okolí, zkreslené a prolnuté s dalšími motivy. Šperk nabývá i podoby optického rámce, skrze který nositel vnímá svět jinak než dosud.
Prsten, Jiří Drlík (nar. 1938), 1975, zlato, syntetický rubín

Údělem moderního člověka je být neustále na cestě, v pohybu. Jeho existence postrádá pevné zakotvení – charakterizuje ji neustálá proměna, překračování hranic, mobilita práce a spotřeby. Tento rys moderního života bývá dnes označován pojmem nomádství. Teoretik Victor Papanek (1923–1998) nazval „nomádským nábytkem“ levné bytové zařízení, snadno sestavitelné v duchu principů DIY (do it yourself – udělej si sám). Požadavek flexibility moderního interiéru splňovaly také sklopné židle a skládací křesla. Snadnou transportovatelností a prostorovou úsporností odpovídaly dynamickému životnímu stylu, častému stěhování i pobytům městských lidí v přírodě.
Sklápěcí židle, 1984, Michal Brix (nar. 1946), výchozí tvar Thonet č. 14, ohýbané bukové dřevo, lakované, ratanový výplet