Módu doby empíru (přibližně 1790–1820) ovládla jednoduchá rovná linie, inspirovaná osvícenskými myšlenkami návratu k přírodě. Současně byla silně ovlivněna dobovým obdivem k antické kultuře. Siluetu s pasem posunutým až pod ňadra vytvářel pohodlný korzet bez zvýraznění pasu. Štíhlým ženským postavám postačil ke zdůraznění přirozeného tvaru lehký živůtek. Tyto šaty údajně patřily praprababičce Marie Tilleové, Anně Krombholzové, jejíž manžel působil jako právník na panství hraběte Šporka na Mladoboleslavsku. M. Tilleová významně přispěla k rozšíření sbírky módy UPM, když do ní darem nebo prodejem poskytla početnou kolekci mimořádně kvalitních oděvů po předcích i soubor vlastních oděvů ze špičkových pražských módních domů meziválečné doby.
Šaty pozdně empírové, kolem r. 1820, Čechy, batist, bílá výšivka

Období biedermeieru (cca 1820–1848) postupně mění empírovou módu do formy vyhovující harmonickému a civilnímu životnímu stylu. Ideální ženská postava získává přirozené proporce se siluetou přesýpacích hodin, se štíhlým pasem, přiléhavým živůtkem s bohatými nabíranými šunkovými rukávy a se širokou sukní, která naznačuje kypré boky. Módní siluety je dosaženo krátkými korzety a několika spodnicemi z naškrobeného plátna nebo z tkaniny protkávané koňskými žíněmi. Ve 40. letech se ideál krásy v duchu romantismu mění, rukávy se zužují, přiléhavý živůtek je zpevněn kosticemi a sukně se rozšiřuje do té míry, že musí být podpírána spodnicí se všitými obručemi.
Vycházkové šaty biedermeierské, kolem r. 1835, Čechy, taft

V 50. a 60. letech 19. století se v módě rozvíjí romantický ideál do luxusního a hravého stylu druhého rokoka s oblibou krajek, stuh a umělých květin. Živůtek stále přiléhá, v pase je vykrojený do špičky, rukávy se v zápěstí rozšiřují. Sukně dále získává na objemu, v 50. letech tvoří polokouli, v dalším desetiletí se vpředu zplošťuje a vzadu protahuje do dlouhé vlečky. Nezbytný korzet se tvarově zásadně neliší od biedermeierského, důležitá je krinolína, podpírající sukni. Tvoří ji soustava zvětšujících se kruhů z kostic, proutí a později z nově patentovaných ocelových prutů, vertikálně spojených tkalouny.
Letní šaty druhorokokové, kolem r. 1855, Čechy, batist s tištěným vzorem

Móda období v duchu historismů (1870–1890) eklekticky uplatňovala prvky renesančního i barokního oděvu, ale dosáhnout módní siluety bylo velmi složité. Její proměny v průběhu dvaceti let se projevovaly především ve tvaru bohatě aranžované sukně s typickým vyklenutím zadního dílu. Je ho dosaženo buď specifickým prádlem ve formě podložek zvaných turnýry, u nás přejmenovaných na „honzíky“, či speciálních šněrovaných spodnic, nebo svazováním a stahováním podšívky zadního dílu sukně. Horní část trupu s výrazným poprsím a štíhlým pasem je formována pevným korzetem.
Letní šaty honzíkové, kolem r. 1885, Čechy, mušelínový batist s tištěným proužkem

Vývoj módní linie v 90. letech 19. století, který přinesl úplný odklon od vyklenutých podložek, tzv. honzíků, vrcholí v posledních letech století nástupem secese. Secesní styl zdůrazňuje oproti předchozím obdobím jednoduchost a přirozenost. Uplatňuje sice vrozené proporce ženského těla, ale módní zalomení v pase, zvýrazňující hrudník i zadní část boků, tělo znovu do značné míry deformuje. Tato typická esovitá linie s „husí hrudí“ tvoří jakousi paralelu vlnivého pohybu secesního ornamentu. Bylo jí možno dosáhnout pevným korzetem a podkasáním předního dílu živůtku, současně s nabráním či podložením zadního dílu sukně.
Odpolední šaty s bolerkem, secesní, 1897–1900, Anna Watzek, Teplice, vlněná tkanina s hedvábným vzorem, samet, hedvábná krajkovina, výšivka hedvábím a korálky, skleněné kamínky

Poslední fázi secesního oděvu, šířící se z Francie od roku 1906, představuje neoklasicistní styl. Je založený na reminiscencích na oděv francouzského direktoria a empíru přelomu 18. a 19. století, obohacený inspiracemi orientálními, zejména japonskými, a později ruským baletem. Silueta se vyznačuje zvýšeným pasem s krátkým živůtkem tvořeným přes sebe přeloženými vrstevnatými díly, s kimono rukávy a rovnou sukní, často doplněnou krátkou vlečkou a tunikou. Tento střih bez zvýraznění pasu, nevyžadující korzet, vyhovoval tehdejším snahám o reformu ženského oděvu. Přesto se korzety nadále používaly, ovšem zpevňovaly trup rovnoměrně po celé délce až pod boky.
Společenské šaty pozdně secesní, kolem r. 1912, Modes Robes Augusta Eisenbergerová, Prague, hedvábný satén, šitá krajka

Po skončení první světové války společnost vytvořila a v plné míře akceptovala zcela nový životní styl, přinášející velké změny zejména ženské populaci. Postupující emancipace, vzdělávání, možnosti zaměstnání, sport, intenzivní společenský život a moderní tance vyžadovaly ve 20. letech 20. století i nový způsob odívání. Účelné typy oděvů s krátkými sukněmi založené na sportovním a chlapeckém módním stylu byly kompenzovány luxusními večerními šaty s bohatými výšivkami, třásněmi a přemírou dekoru, určenými pro tance v rytmu jazzu. Korzety ženy odložily již za války, moderním prádlem je podprsenka zplošťující prsa, kalhotky, podvazkový pás, kombiné či kalhotové kombiné zapínané v rozkroku.
Odpolední šaty z kompletu (šaty, plášť a klobouk), 1927, modelový dům Rosenbaum, Praha, hedvábný žoržet

Módní linie 30. let přináší návrat k ženskosti a eleganci, projevující se mimo jiné prodlouženými sukněmi a střihem oděvů. Zvláště oblíbeným byl splývavý šikmý střih, který lehce obepínal módní štíhlou, pružnou, sportovní postavu s přirozenými ženskými tvary. K prádlu, které tuto postavu vytvářelo, patřila tvarovaná podprsenka, elastický podvazkový pás nebo pružný gumový korzet, netísnící tělo, zvonové kalhotky a kombiné. K pozvolné proměně došlo v závěru 30. let, kdy v předtuše války se v módě objevily vojenské prvky jako široká ramena, kratší sukně i dlouhé kalhoty, ale současně také zvýrazněné ženské křivky s plným poprsím, štíhlým pasem a oblými boky. Tato plesová toaleta byla ušita pro Hildu Podolskou, snachu Hany Podolské, na ples Československého červeného kříže.
Plesová toaleta, 1936/1937, Modelový dům Hanna Podolská, Praha, marokén a pruhovaný ryps, překrytý bavlněným tylem

Po druhé světové válce móda pozvolna nabývala ztracenou rozmanitost. Na jaře roku 1947 předvedl Christian Dior v Paříži svou první kolekci později nazvanou New Look. Této nové módní linie připomínající tvar přesýpacích hodin bylo dosaženo korzetem se zvýrazněným poprsím a spodničkou podpírající širokou sukni. Elegantní vzhled dotvářela obuv na vysokém podpatku, rukavice, kabelka menších rozměrů a klobouk. Samozřejmostí se staly nylonové punčochy. Tento styl, náročný na značnou spotřebu textilního materiálu, byl v poválečné nouzi kritizován jako neetický. Přesto se v následujících letech rychle rozšířil po celém světě.
Komplet: kabátek se sukní v linii „New Look“, kolem r. 1950, Praha, domácí švadlena

Během padesátých let 20. století se prosadila celá řada módních siluet. Koncem desetiletí převážila opět obliba širokých sukní, která trvala až do počátku šedesátých let. Ideálem se stal mladistvý vzhled na úkor přísné elegance. Materiálová bohatost, typická pro druhou polovinu století, je dobře patrná na spodním prádle. Široký tvar sukně vytvářela spodnička z polyamidové síťoviny. Špičaté podprsenky značně zvýrazňovaly poprsí, stejně jako spodní kalhotky se nadále vyráběly především z bavlny a viskózy. V letních oděvech zaznamenala světová móda velký návrat k bavlněným tištěným tkaninám. Tištěné vzory přinášely do oděvu nejrůznější výtvarné inspirace, z nichž mnohé byly prezentovány na Světové výstavě v Bruselu 1958.
Letní šaty, kolem r. 1960, Mladá Boleslav, domácí švadlena, bavlna s tištěným vzorem, tzv. bruselský styl

Na počátku šedesátých let převažovala úzká rovná silueta. Šaty měly základní tvar pouzdra, poprsí se již tolik nezvýrazňovalo. Nezbytnou součástí tvarující postavu zůstával podvazkový pás různých střihů. V řešení šatů panovala velká rozmanitost. Důraz se kladl na materiál a barvu. Vyhledávané byly vlněné kruly v živé barevnosti. Tyto měkké materiály umožňovaly nabírání a řasení. Módní rukávy se šily přiléhavé dlouhé nebo v takzvané hodinkové délce doplněné rukavicemi s vyšší manžetou. Celkový vzhled působil jednoduchou elegancí.
Společenské šaty, 1962. Praha, šité na zakázku, vlněný krul

Druhá polovina šedesátých let přinesla do oděvního systému zásadní změny. V roce 1965 došlo ke konečnému uznání minisukní a dlouhé štíhlé nohy se staly vizuálním akcentem postavy. Ideální módní typ dětského vzhledu byl zbaven všech ženských atributů. Podvazky, tvarující podprsenky a jehlové podpatky přestaly být módní a vystřídaly je ploché živůtky, punčochové kalhoty a obuv s nízkými podpatky. K nejoblíbenějším oděvům se řadily košilové šaty nebo šaty mírně se rozšiřující ke spodnímu okraji z bavlny i syntetických materiálů, občas s lurexovým vláknem. Móda si libovala v odhalování a uvolňování těla. V textilních vzorech se uplatňovaly inspirace uměleckými směry, jako byl op art a pop art, nebo psychedelické barevné obrazce.
Minišaty s kloboukem, 1968,součást víceúčelového kompletu: kalhoty, halenka, plavky a bižuterie, Ústav bytové a oděvní kultury (ÚBOK), Praha, návrh Květa Škamlová (nar. 1930) látka n. p. TIBA Dvůr Králové nad Labem, bavlněný satén s potiskem

Konec 60. let a celá 70. léta jsou charakteristické vznikem oděvních stylů vycházejících z dobových ideových proudů, především hnutí hippie a později punku. Nebyla vytvořena žádná nová silueta, ale rozvíjely se tendence z konce předcházejícího desetiletí. Móda již nerespektovala společenská pravidla, naopak rozkvétala nová filozofie: svoboda nosit co chceš, kdy chceš a kam chceš. Převažoval požadavek, aby tělo působilo přirozeným dojmem. Ideální postava musela být štíhlá. Mladé ženy přestávaly nosit podprsenky. Novým módním fenoménem se staly kalhoty, které do té doby ženy nosily pouze k volnočasovým aktivitám. K nejoblíbenějšímu oblečení patřily široké kalhoty doplněné přiléhavou košilovou halenkou nebo svetříkem.
Košilová halenka, 1. polovina 70. let 20. století, bývalá Jugoslávie, znač. „Bačkaprodukt“, polyester s potiskem + Zvonové kalhoty, 1. polovina 70. let 20. století, neznámý výrobce, konfekční výroba, polyesterová pletenina

Vývoj módy v druhé polovině 20. století úzce souvisel s vývojem umělých vláken. Na počátku 70. let se spotřeba chemických a přírodních látek téměř vyrovnala. Avšak pozornost veřejnosti se pozvolna přikláněla k vláknům přírodním. Stoupající obliba přírodních materiálů vyplývala nejen z jejich příjemných vlastností, ale především vyjadřovala snahu člověka kompenzovat oděvem přetechnizované životní prostředí a počínající ekologické problémy. Příkladem tohoto vývoje jsou letní bavlněné šaty v romantickém stylu. Silueta oděvu zůstávala stejná jako na počátku desetiletí. Přirozenou linii postavy podpořil nový typ nevyztužené podprsenky ze syntetických elastických materiálů.
Letní šaty, 1977. Ústav bytové a oděvní kultury (ÚBOK) Praha, návrh patrně Květa Škamlová (nar. 1930), krajka Výrobní družstvo Vamberk, bavlna s potiskem, bavlněná paličkovaná krajka

Symbolem módy 80. let se stala silueta s nápadně širokými rameny vytvořenými mohutnými vycpávkami a opět zdůrazněným poprsím. Nový oděvní styl vycházel z filozofie mladé generace, narozené v 60. letech v západní Evropě, založené na ideálu tvrdé práce a rychlém utrácení vydělaných peněz. Tento životní postoj, provázený myšlenkou, že kariérně stoupající člověk musí být správně oblečen, byl zároveň výrazem ženských emancipačních snah. Dámská verze tohoto trendu spočívala ve vypasovaném kostýmu s nadměrnou linií ramen, úzkou krátkou sukní nebo kalhotami. Variantu představovaly šaty zachovávající výrazná ramena s nabíranými rukávy a s balonovými sukněmi někdy zhotovenými z lesklých syntetických látek.
Letní šaty se širokými rameny, 1984. Styl, Módní závody Praha, návrh Zdena Bauerová (nar. 1930), syntetická tkanina

V 80. letech se vedle dominantní linie X se širokými rameny a útlým pasem prosadila také linie A, rozšiřující se ke spodnímu okraji, a linie Y se širokými rameny zužující se dolů. Diskuse o délce sukní přestaly být aktuální. Nejběžnější se ustálila kolem kolen. V oděvech se uplatnily asymetrické kombinace, netopýří rukávy, aplikace různého charakteru. Stále se zvyšovala obliba úpletů ze syntetických i přírodních materiálů. Prádlo se nosilo jednoduché s promyšlenými konstrukčními prvky nebo zdobnější vhodné pod elegantní oděv. Objevily se i elastické korzety tvarující postavu do měkkých oblých boků a prsou spíše měkce zploštělých.
Letní šaty s aplikacemi, kolem r. 1985, Daniela Flejšarová (nar. 1954), Praha, viskózová pletenina, hedvábné aplikace

V 90. letech se opět stává nejvyšším ideálem mládí. Základní siluetu určují extrémně mladé hubené modelky. Světová hospodářská krize vytvořila situaci, kdy se lidé zaměřovali jen na několik typů oděvů, tzv. basics. Základem tohoto minimalistického stylu jsou klasicky střižené blejzry, kalhotové kostýmy, úzké sukně a svetříky s rolákem. Tyto oděvy však musely být zhotoveny z vysoce kvalitních látek z ušlechtilých přírodních materiálů, nejlépe řemeslně zpracovaných. V kvalitě materiálu s přírodní barevností se spatřovala vnitřní hodnota oděvu. Nové technologie vedly ke vzniku inteligentních materiálů umožňujících superelasticitu, pohodlí, snadnou údržbu oděvů a ochranu, například proti vlhkosti, nečistotám nebo ultrafialovému záření.
Kalhotový kostým, 1992, Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV), Praha, návrh modelu Eva Okavcová (nar. 1951), ÚLUV Postřekov, návrh látky Eva Jandíková (nar. 1954), bavlna se snovaným vzorem

Minimalistická móda 90. let zůstávala přes den strohá. Silueta mladého dokonalého těla působila nadále nevýrazně, ale u společenských oděvů ji formoval nový typ prádla – podprsenka push-up zdvihající poprsí a kalhotky shape-up tvarující hýždě a zplošťující břicho. Pracovní sféra vyžadovala maximální přizpůsobení, nejlépe tmavý oblek, který se stal oboupohlavní uniformou. Ve společenském a večerním oděvu se přísnost rozvolnila. Oděv mohl být romantický, velmi ženský i hodně odhalující. Ženy oblékaly saténové minisukně s přiléhajícím topem, stejně jako oděvy s květinovými vzory. Oblíbenou barvou se stala výrazná „šokující“ růžová.
Letní šaty, 1997, návrh Martina Nevařilová (nar. 1965), znač. „Navarila“, akrylová pletenina, viskóza s potiskem, polyamid

Hromadný nález gotických předmětů z drahých kovů, tzv. Karlštejnský poklad (viz též sál Mikrosvěty), dokládá škálu šperkových typů od plně plastických, srovnatelně atraktivních při pohledu z libovolného úhlu, po ozdoby ploché, jejichž zadní strana se přimykala k tělu nositele a zůstávala skrytou. První typ v pokladu reprezentuje pomandr – kulovitý zlatnický skelet se zdobným prolamováním. Sloužil jako závěsná schránka pro pevné vonné látky, například ambru. Vnímání šperku tedy prostředkovaly různé smysly. Plošný typ šperku zastupuje přezka a nákončí, mezi nimiž kdysi probíhalo těleso pásu. Přezka zajišťovala přilnutí šperku k tělu, nákončí mířilo jako olovnice k zemi.
Karlštejnský poklad (výběr šperků a oděvních ozdob), pozdní 14. století, Evropa (Čechy?)

Renesanční šperky, pásy, nákrční řetězy a prsteny, byly často variabilní. Renesanční řetězy obepínaly své nositele ve více řadách. Mohly být navíc využity k zavěšení dalšího šperkového prvku, třeba medailonu nebo hodinek. Nositel tak dával tyto předměty na odiv svému okolí, sám je mohl brát do rukou, prohlížet, zasahovat do nich. Tvarovou proměnu nabízel i šperk z nejmenších – prsten. V renesanci totiž došlo k rozšíření typu s několika obroučkami, které lze oddálit, ale nikoliv zcela oddělit.
Prsten rozkládací do tvaru sféry, kolem r. 1600,střední Evropa, zlato (kombinace technik)

Šperkové soupravy umožňují, že se stejná kombinace materiálů, tvarů a barev ocitá na různých místech těla, oděvu nebo se pohybuje v prostoru. Šperky barokních souprav pracují s kovovou mřížkou bohaté skladby i obrysu, na líci osazenou kameny. Hmotu kamenů brusič obvykle zušlechtil systémem plošek, tzv. faset. Díky nim se kameny při určitém osvětlení a úhlu pohledu lesknou, nebo zprůsvitní. Rafinovanost baroknímu šperku dodávají i sochařské a malířské figurální výjevy, například na pouzdrech hodinek, kde tvoří ideový protějšek číselníku. Skrytý program lze odhalit i u nepohyblivých šperků. Kupříkladu scény vnější stěny prstenu mohou mít pokračování na stěně vnitřní, při nošení skryté.
Souprava: pár náušnic a závěs, 4. čtvrtina 18. století, Francie (?), zlato, stříbro, smaragdy, safíry, granáty, perly

Mnohodílné soupravy raného 19. století nabízely paletu šperků. Dáma ke konkrétní příležitosti volila buď kompletní sadu, nebo některé kusy. Zvýrazňovaly horní části jejího těla, zejména hlavu a šíji. Motivy šperků, jako například antikizující kameje nebo skleněné mozaiky, se uplatňovaly podle příležitosti v různých významových spojeních. Výjimečně mohly být přestavovány i jednotlivé šperky. Kameje diadému vystavené malachitové soupravy jsou fixovány zlatými šroubky, díky nimž dokázala šperk přestavět i osoba neznalá zlatnických postupů. O samostatném užívání ústřední části diadému snad vypovídá vyšší míra jejího poškození oproti prvkům sousedním.
Souprava: diadém, náhrdelník a pár náramků, před r. 1806, firma Franz Kobek (připsáno), Vídeň, zlato, malachit

Pohyb nositele podporuje ve šperku iluzi přírodních i fantazijních světů. Šperkové objekty 19. a počátku 20. století přebíraly některé z kvalit živé hmoty, obvykle tvar, případně barevnost či charakter povrchu. Živost evokovaly i způsoby upevnění šperkových dílů – zdobné hlavice šperků mohly být nasazeny pomocí pérka, jednotlivé prvky přivěšeny na očka nebo vysunuty na stopkách. Šperk se tím přiblížil komíhání rostlin ve větru, letu hmyzu i poposedávání ptactva.
Náhrdelník, kolem r. 1830, Hořovické slévárny – Komárov, železná litina

Velkým jménem českého šperku pozdní secese a moderny se stala Marie Křivánková, jejíž nezaměnitelná stylizace, založená na geometrickém řádu, ovlivňovala pražskou šperkařskou produkci na několik desetiletí. Prvním veřejným vystoupením Marie Křivánkové byla účast v soutěži pražského Uměleckoprůmyslového musea v roce 1908. Tehdy ještě pracovala v pražském klenotnickém dome Maxe Schobera. Návrhy Marie Křivánkové záhy obohatily produkci závodu o minuciózní, téměř nehmotná díla vytvořená z řad precizně stáčených spirál a pravidelně rozmístěných řetízků, doplněných granáty a kousky perleti. Inspirace starobylými prvky I technikami granulace a filigránu vyústila do šperků ryze moderního vzhledu, jež v mnoha ohledech připomínají stylový okruh Wiener Werkstätte.
Marie Křivánková (1883–1936), návrh: Náhrdelník, po r. 1910, provedení Pavel Vávra, Praha, zlato, české granáty, perleť

Šperk druhé poloviny 20. století inicioval tělesný prožitek jak působením předmětu z materiálů stálých i nestálých, tak konceptem, který s fyzickým předmětem nepočítá. V první variantě bývá hmatatelný předmět tvarován ve vztahu k lidské anatomii, buď předem, v umělcově ateliéru, nebo během spojení s nositelem. Tehdy se výchozí objekt i tělo člověka vzájemně deformují. Šperk akcentuje dráhy mezi tělesnými částmi, které si běžně neuvědomujeme. Přitom může probíhat daleko od tělesné schránky, stejně jako do ní vstupovat. V druhé variantě, bez hmotného artefaktu, nabývá charakteru šperku inscenovaná událost a sdílený prožitek, které podobně jako tradiční šperk dávají pocítit osobitost i sounáležitost.
Josef Symon (1932–2021): Prsten, 70. léta 20. století, stříbro, částečně zlacené