Vysoké postavení v encyklopedické struktuře kunstkomor zaujímaly předměty povahy technické. Mechanické přístroje a instrumenty se těšily obdivu jako důmyslné výtvory, které pronikaly do tajů přírody stvořené „božským mechanikem“. Rozvoj astronomie, geodézie i hornického inženýrství vyžadoval precizní měřičskou práci a spolehlivé přístroje. Erasmus Habermel patřil k nejplodnějším konstruktérům a výrobcům měřících přístrojů své doby. Od roku 1575 pracoval v Praze na dvoře Rudolfa II. Sluneční hodiny jsou výjimečné svou zdobností i velikostí. V podstavci přístroje je umístěn kompas.
Rovníkové prstencové sluneční hodiny se stativem, kolem r. 1600, Praha, Erasmus Habermel. Mosaz rytá, zlacená

Kabinety v kunstkomorách sloužily k ukládání drobných předmětů. K nejvíce ceněným kusům patřily kabinety z konce 17. století z dílny pařížského ebenisty Andréa-Chalese Boulla zzdobené tzv. marketeriemi – intarziemi z organických i anorganických materiálů.  „Boulleterie“ byly napodobovány i za hranicemi Francie. Kabinet z brněnského kláštera augustiniánů, v jehož marketeriích se uplatnily i drahé kameny, patří k nejoriginálnějším kreacím tohoto druhu.
Kabinet s marketerií ve stylu Andréa-Chalese Boulla, kolem r. 1710, Vídeň, želvovina, cín, mosaz, drahé kameny, palisandr, eben, lipové dřevo řezané a zlacené, bronz litý, cizelovaný a zlacený, zapůjčeno z majetku augustiniánského opatství sv. Tomáše na Starém Brně

Svobodné město Cheb proslulo v 17. století výrobou luxusních kabinetů a kazet zdobených tzv. chebskou reliéfní intarzií. S počátky této techniky kombinující klasickou intarzii s klíženou reliéfní řezbou je zde spojován Adam Eck (1604–1664), příslušník rozvětveného rodu řezbářů z Norimberku. Za jedno z děl Eckovy dílny byl tradičně pokládán i tento kabinet, novější výzkum jej však řadí do okruhu prací tzv. Mistra s ornamentálním pozadím reliéfů. Ikonograficky náročná výzdoba kabinetu zahrnuje biblické Podobenství o marnotratném synovi, příběh Diany a Akteóna z Ovidiových Proměn, personifikace Čtyř živlů a Čtyř světadílů, alegorie Svobodných umění i groteskní motivy à la commedia dell’arte. Náměty těžené ze starších grafických cyklů tu reprezentují nejen morální exempla s literárními odkazy, ale ve svém souhrnu podávají metaforickou zkratkou obraz celku světa.
Kabinet s chebskou reliéfní intarzií, kolem r. 1650, Cheb, sloupkový podstavec z pozdního 19. století, chebská reliéfní intarzie z různobarevných dřevin, hrušňové dřevo ebonizované (dýhování, lišty), smrkové dřevo (konstrukční části)

Tabernákl, svatostánek určený pro ukládání liturgických nádob, byl zpravidla umístěn ve středu oltáře. Architektonické řešení ve formě malého templu, zmenšeniny chrámové kupolové centrály, mělo řadu příkladů již v italské renesanci. Tuto formu pak přejaly i některé centrální kabinety, tvořící dominantu kunstkomor. V kontextu dobové přírodní filozofie se takový kabinet stával svatostánkem univerzální moudrosti, pansofie. O autorství tohoto tabernáklu podrobně referuje přípis v jeho interiéru. Vytvořil jej 1745 kapucín Fra Francesco da Belluno. Byl řádovým truhlářem a řezbářem, žákem významného sochaře a řezbáře italského baroka Andrey Brustolona. Tabernákl dokončil, snad po změně zadání, bellunský truhlář Giuseppe Banna se svými pomocníky roku 1748.
Tabernákl v podobě polygonálního templu, 1745, Belluno, Benátsko, dílna kapucínského kláštera, fra Francesco da Belluno (Francesco Dalla Dia 1711–1788), topolová kořenovice (dýhování), hrušeň (řezané reliéfní části), jehličnaté dřevo (konstrukční části) a jiné druhy dřev

Podmalby na skle (verre églomisé) byly noblesními artefakty zastoupenými v řadě knížecích kunstkomor, včetně rudolfinské. Na této podmalbě nahou bohyni lásky Venuši obklopuje řada předmětů symbolizujících vybavení kunstkomory a rudolfinské umění, ať to jsou zlatnická díla (váza s květy na truhle, konvice v popředí), loutna a mandolína, nebo antická busta. Autor tohoto mistrovského díla pocházel z Curychu, ale zajížděl za objednávkami do Norimberku i do Prahy a patřil k vyhledávaným představitelům manýristického umění podmalby.
Venuše s Kupidem, kolem r. 1610, Hans Jakob Sprüngli (1559–1637), Curych, sklo oboustranně broušené a leštěné, podmalba kombinovanou technikou (Amalierung): zlatá fólie rytá, podloženo pergamenem, malba mastnou temperou a lazurními barvami, cínová fólie; rám z ebenového dřeva (1868)

Loštické poháry poutaly pozornost nezvykle hrubým, puchýřovitým povrchem, díky němuž jim byla připisována ochranná moc před vředovými chorobami. Rozvoj lékařství, mineralogie a také sběratelství kuriozit podnítil i zájem o druh keramiky zvané terra sigillata (tj. razidlem značené). Vyráběla se již od starověku ze zvláštní velmi jemné hlinky, které dobové léčitelství přisuzovalo mimořádné účinky. Porézní střep nádob měl zajistit uvolňování léčebných minerálních látek do nápoje. Výrobu terra sigillaty v Čechách inicioval císař Rudolf II., hlavním nalezištěm léčivé hlinky se stalo Jablonné v Podještědí na panství Berků z Dubé. Stejně jako loštické poháry byla i tato medicinální keramika zastoupena v knížecích kunstkomorách, včetně rudolfinské.
Loštický pohár, 2. polovina 15. století, Loštice, severní Morava, tvrdá kamenina, tuhovaná, s hrubým povrchem, se stopami solné glazury

Tvorba Caspara Lehmanna poutá po staletí zájem obdivovatelů sklářského umění. Dobové prameny jej označovaly za objevitele řezby skla a ačkoli víme, že nebyl v tomto oboru jediným, jeho díla jsou dnes světovými unikáty. Na dvoře Rudolfa II. pracoval Lehmann od roku 1588, později jej císař jmenoval „dvorským řezáčem drahých kamenů“ (1601). Tak zvanou Lehmannovu číši s ústředními alegorickými postavami Moci, Vznešenosti a Šlechetnosti si objednal Wolf Sigmund von Losenstein, který byl vojenským a říšským radou císaře Rudolfa II. a poté dvorním maršálem dalších habsburských císařů. Výjimečnost číše nespočívá pouze v exkluzivním řemeslném provedení, ale i v tom, že jde o první známé signované a datované dílo na světě, které bylo vytvořeno technikou řezby ve skle.
Svatební číše se znaky Wolfa Sigmunda z Losensteinu a Susany z Rogendorfu a třemi alegorickými postavami, 1605, Praha, Caspar Lehmann (1563/64–1622) podle mědirytu Jana Sadelera st. (1550–1600), sklo foukané, řezané

Vášnivé zaujetí pro drahé kameny, jimž okultní nauky připisovaly specifické síly a moc, vedly Rudolfa II. k hledání vzácných surovin na českém území a vybudování specializované dílny na jejich řezbu a broušení. Již na konci osmdesátých let 16. století se v Praze usadil Ottavio Miseroni, pocházející z významného rodu milánských řezáčů kamenů. Ottavio bravurně ovládal různé techniky řezby nádob i kamejí, nejčastěji z horského křišťálu, achátů, jaspisů, topasů i heliotropu. Miska z jaspisu má tvar mušle, kterou zčásti pohlcuje tlama monstra.
Miska na nožce, počátek 17. století (nožka 19. století), Praha, Ottavio Miseroni (1567–1624), jaspis, heliotrop (nožka)

Renesanční sbírky měly ukázat spojitost přírodních a uměleckých forem, přechody mezi zázraky přírody a lidskými výtvory. Inventář Rudolfovy kunstkomory proto začínal záznamy naturalií: rohem bájného jednorožce, zoologickými preparáty, pracemi z rohu nosorožce, slonoviny a želvoviny. Zlatnické práce, jako poháry z kokosu nebo nautily (artefakty ze schránek mořských živočichů), pak prezentovaly zušlechťování přírodní materie – spojení lidského génia s božskými silami přírody. Kunstkomora tak podávala plastický obraz světa v jeho mnohosti a šíři, podle principu přírodní filozofie a magie, že „vše je obsaženo ve všem“ (omnia ubique). V této otevřené struktuře je možné každou věc spojovat s jinou na základě analogií, například kameny jako „kosti Země“ mohou být řazeny ke kostem živočichů, slonovině, nebo též k vzácným dřevinám, například ebenu.
Nautilus, před r. 1609, Nizozemí, ulita (schránka loděnky – Nautilidae), stříbro tepané, zlacené.

Personifikace živlů, smyslů či ročních období hrály důležitou roli v námětovém repertoáru drobné plastiky vrcholného baroka. Nejčastěji je nacházíme v provedení z porcelánu či slonoviny. Centrem umělecké řezby slonoviny v té době byly vedle jihoněmeckého Augsburgu také Drážďany, kde působili vynikající představitelé tohoto specializovaného kabinetního umění, například dvorský sochař a řezbář Balthasar Permoser.
Aeolus bůh větru, počátek 18. století, Drážďany. Balthasar Permoser (1651–1732)?, slonovina řezaná.

Součástí kunstkomor nebyly jen předměty vážné, ale i groteskní či zábavné. Tento pohárek na víno, doplněný stříbrným mlýnkem, měl u tabule zábavnou funkci – větrný mlýnek roztočený fouknutím do trubičky vyměřoval pijákovi dobu pro vyprázdnění sklenice.
Žertovný pohár, kolem r. 1600, Augsburg, zelené sklo foukané, zlacené stříbro

Unikátním dokladem sklářského mistrovství byly i stolní ozdoby, například tato loďka z benátského skla. Patří k nejvzácnějším uměleckým dílům, které muzeum získalo velkorysým darem od svého spoluzakladatele a mecenáše Vojtěcha Lanny (1836–1909). Jeho sbírky uměleckého řemesla se řadily ve své době ke světově nejvýznamnějším a svědčily o Lannově hlubokém znalectví.
Loďka (stolní ozdoba), 2. polovina 16. století, Benátky, bezbarvé a modré sklo, hutně tvarované, malba za studena

Florentská mozaika (commesso di pietre dure) patřila k předním zájmům císaře Rudolfa II. Do Prahy proto povolal specialisty přímo z Florencie – Cosima Castrucciho a jeho syna Giovanniho. Mozaiky z dílny Castrucciů jsou výlučné už svou skladbou minerálů českého původu, kde vynikají rozmanitou barevností a strukturou hlavně jaspisy a acháty. Specifickým žánrem této produkce se stala krajina či veduta. Pohled na Pražský hrad patří k nejznámějším commessi z dílny Giovanniho Castrucciho. Předlohou byla nejspíše veduta Johanna Willenberga z roku 1601, případně prospekt Prahy Aegidia Sadelera z roku 1606.
Pohled na Pražský hrad a Malou Stranu, po r. 1601, Praha, Giovanni Castrucci (doložen v Praze 1598–1615), Praha, dílna, commesso di pietre dure: acháty, jaspisy a další kameny

Tajemné objekty ze slonoviny v podobě soustavy souosých stereometrických těles, složitě soustružených a prořezávaných až na skeletovou strukturu, tvořily výsostné položky v panovnických kunstkomorách. Jejich hlavním posláním, vedle odkazů na božskou geometrii platonských těles, bylo vyvolávat úžas nad virtuozitou soustružníků specializovaných na obrábění slonoviny. Vrcholu dosáhlo toto umění na drážďanském dvoře s příchodem Georga Weckera z Mnichova (1578). Jeho mistrovství vzbudilo pozornost také císaře Rudolfa II., na jehož přání Wecker roku 1599 instaloval v Praze  soustruh.
Polyeder (mnohostěn), konec 16. století, Německo, pravděpodobně Drážďny, koaxiální soustava skeletovaných dvanáctistěnů, soustružených a řezaných ze slonoviny, uvnitř s centrálním plným tělesem s vyčnívajícími trny, podstavec ze soustruženého dřeva

Kunstkomory nebyly jen pokladnicemi shromážděné moudrosti, ale zároveň plnily funkci tvůrčích dílen a laboratoří. Bohatství sbírek podněcovalo k vědeckým a magickým experimentům, těžili z něj lékaři, přírodovědci, stejně jako astrologové a alchymisté. Právě okultní nauky často přispěly k rozvoji poznání a novým objevům. Alchymistické pokusy Johanna Kunckela (kolem let 1630–1703), působícího na saském a brandenburském dvoře, vedly místo výroby zlata k objevu rubínového skla, tzv. zlatého rubínu, který se stal luxusním artefaktem barokní doby.
Číše s víčkem ve zlacené montáži, kolem r. 1700, jižní Německo, Augsburg, značka „J.B.“, rubínové sklo řezané, zlacená montáž

Známý je příběh německého alchymisty Johanna Friedricha Böttgera (1682–1719), který při hledání kamene mudrců ve službách saského kurfiřta dospěl jako první v Evropě k objevu „bílého zlata“ – porcelánu. Monumentální váza (konvice) vznikala spolu s dalšími kusy kolem roku 1732 na objednávku kurfiřta Augusta II. Silného pro přední galerii jeho Japonského paláce na břehu Labe v Drážďanech-Neustadtu. Model vytvořil sochař a hlavní modelér míšeňské porcelánky J. G. Kirchner podle mědirytu Françoise Bouzonneta z alba Livre de vases, vydaného v Paříži roku 1667. Tato série rytin fantaskních váz měla za předlohu kresby francouzského malíře Jacquesa Stelly.
Velká váza s hermovkou v podobě Satyra („Groteskvase“), kolem r. 1732, model Johann Gottlieb Kirchner (1706–1768), Míšeň, porcelán

Konvička na vodu, akvamanile, se používala k mytí rukou při mši i při světském stolování. Měla obvykle tvar koně, lva či bájných zvířat. Akvamanile nalezené u Košíř (dnes součást Prahy) zakoupil roku 1821 Jan František II. Neuberk z Neuberka (1769–1830), představitel rodu, jenž po několik generací budoval a v Praze soustředil jednu z nejvýznamnějších uměleckých sbírek. Po úmrtí jeho vnuka Jana Eduarda roku 1892 získalo UPM odkazem z této sbírky 440 uměleckých předmětů (zejména řezeb ve slonovině, zimostrázu a perleti). Konvička pochází z tzv. Karlštejnského pokladu.
Akvamanile ve tvaru koně, 1. polovina 13. století, Dolní Sasko nebo Čechy, bronz litý na ztracený vosk

Antické památky měly v kunstkomorách důležité místo, dokládaly vývoj tvůrčí síly a propojovaly minulost s tehdejší dobou. Ceněným kritériem ve sbírkách byla proto nejen umělecká kvalita, neobvyklost či zázračná moc předmětů, ale také jejich starobylost. Nejstarší díla (vetustissima) zahrnovala archeologické nálezy i domnělé osobní předměty velikánů historie, nezřídka kopie či padělky. Tento druh misky, latinsky zvané cyphus, významově odkazuje k antickému typu nádob s horizontálně umístěnými oušky, jež sloužily k pití vína ředěného vodou. Misku, která však pochází ze 14. století, zdobí email s dekorem ptáků v proplétaném rámci osmi kvadrilobů (čáp, orel, husa, sup, volavka, labuť, bájný fénix a onokrotal – druh pelikána). Tyto výzdobné motivy ptáků, původně z Dálného východu, pronikaly přes Benátky do Itálie a Francie a stávaly se součástí ornamentiky stylu mezinárodní gotiky.
Miska na nožce, kolem r. 1350, Čechy, stříbro tepané, ryté, prořezávané a zlacené, průsvitný email