100. VÝROČÍ NAROZENÍ SKLÁŘE STANISLAVA LIBENSKÉHO - Uměleckoprůmyslové museum v Praze

PhDr. Sylva Petrová, kurátorka sbírky skla

Profesor Stanislav Libenský, mezinárodně uznávaný sklářský výtvarník a pedagog Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, se narodil 27. března 1921.

Mezinárodního věhlasu dosáhl Libenský až v době, kdy zahájil spolupráci se svou ženou, sklářskou výtvarnicí a sochařkou Jaroslavou Brychtovou, s níž se seznámil v Železném Brodě někdy kolem roku 1954. Vytvořil s ní ve spoluautorství desítky velkých sklářských realizací do architektury doma i v zahraničí a nepočítaně samostatně existujících komorních plastik. Oba se stali sklářskými legendami ještě za svého života, Stanislav Libenský navíc jako charismatický umělec a mezinárodně uznávaná autorita ve výuce sklářské tvorby.

Již od dětství byl oceňován Libenského mimořádný talent, nikdy nebylo pochyb o jeho osobním geniálním vkladu do společného díla, pro které vytvářel návrh v podobě malířského propracování, v němž nechybělo zobrazení toku světla v budoucí transparentní mase skla. Tak vlastně dopředu definoval trojrozměrnou podobu plastik nakonec realizovaných v taveném skle, kterou s profesionální erudicí zajišťovala od modelu a forem až k finální podobě jeho žena – sochařka. Většina Libenského návrhů se zachovala, a tak je možné uskutečnit valuaci jejich umělecké hodnoty. Jde o monumentální většinou nefigurativní malby – tempery a kvaše na papíře, výjimečně černo-bílé uhlové kresby, které mohou existovat jako nezávislá umělecká díla, aniž by byla převedena do media skla. Velkého uznání se dostalo také Libenského dílům, které vytvářel jako student u profesora Jaroslava Holečka a později i Josefa Kaplického, kdy svou budoucí ženu ještě neznal.

Nemalou zásluhu na vývoji světového studiového skla má Stanislav Libenský ovšem nejen jako autor, nebo jako spoluautor, ale osobně také jako pedagog. A to díky svým studentům, ať na školách v Novém Boru a Železném Brodě, nebo později též absolventům Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Pod jeho vedením na tomto legendárním institutu graduovalo několik generací velice kompetentních tvůrčích osobností, které se uplatnily v autorské sklářské tvorbě doma i v zahraničí, i v oblasti designu a sklářského podnikání (Zdeněk Lhotský a jiní), nebo i v jiných oblastech výtvarného umění (za všechny například malíř a sochař Jaroslav Róna).

Stanislav Libenský se narodil 27. března 1921 v Sezemicích u Mnichova Hradiště ve Středních Čechách. V tomto místě prožíval se svou rodinou, tj. otcem Emilem Libenským, matkou Hedvikou, rozenou Mízlerovou a mladší sestrou Věrou své rané dětství. Otec byl vesnickým kovářem. Maminka zemřela, když bylo malému Stanislavovi 9 let. Záhy se otec podruhé oženil a měl další děti. Osudovým a zároveň velice šťastným krokem bylo, že se otec rozhodl po absolutoriu měštanské školy (1936) poslat Stanislava do někdejších Sudet – Osečné, aby se tam naučil německy. Ředitel zdejší školy rozpoznal Stanislavův talent pro kresbu a malbu a přemluvil otce Libenského, aby syna nechal studovat na výtvarné škole. Doporučil blízkou Odbornou školu sklářskou v Novém Boru, kam mladičký Stanislav v roce 1937 nastoupil. Po zabrání Sudet přešel na Odbornou sklářskou školu do Železného Brodu. Na návrh Zdeňka Juny, svého učitele malby na skle ovšem tato studia v Železném Brodě nedokončil a přihlásil se na prestižní pražskou Uměleckoprůmyslovou školu do Prahy. Sem byl přijat do sklářského ateliéru profesora Jaroslava Holečka, ve kterém absolvoval v roce 1944. Hned po válce s dalšími spolužáky odešel do severních Čech, aby pomohl při obnově válkou narušeného sklářského průmyslu a školství. V té době vznikly Libenského návrhy malovaného skla, a hlavně proslavené práce užívající lineární lept, který v jedné sérii kombinoval s transparentními smalty. Dnes jsou tyto práce součástí sklářských sbírek v Čechách, ale i v americkém Corningu, v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze či v Galerii umění v anglickém Manchesteru….

Když po válce pražská Uměleckoprůmyslová škola získala statut vysoké školy a nastoupil tam jako profesor sklářského ateliéru Josef Kaplický (otec architekta Jana Kaplického), Libenský se v roce 1948 do školy vrátil. Ve zkráceném režimu studia tak v roce 1950 mohl absolvovat a získat vysokoškolský diplom. Absolvoval třemi stolními soubory, z nichž nejznámějším se stal čajový soubor z borosilikátového čirého skla, určitou dobu i vyráběný (všechny ve sbírkách Uměleckoprůmyslového musea v Praze).

Roku 1954 Stanislav Libenský dostal po praxi ve škole v Novém Boru nabídku místa ředitele Odborné školy sklářské v Železném Brodě, kterou přijal a setrval na této pozici až do svého odchodu do Prahy v roce 1963. Brzy po příchodu do Železného Brodu si lehce načrtl jednoduchou misku ve tvaru dívčí hlavy a Jaroslava, která ji objevila na jeho stole v ředitelně, požádala o možnost ji převést do trojrozměrné formy taveného skla. Tak vznikla první společná práce nazvaná Hlava-miska, dokončená v roce 1956 (ve sbírce Uměleckoprůmyslového musea v Praze, vystavená na výstavě Plejády skla 1946 – 2019 ).

Po roce 1957 začali oba, Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová, pracovat na systematickém spojení sklářského díla a architektonického prostoru. Tyto realizace jsou nejvíce odborníky oceňovány nejen pro svou uměleckou formu, ale i pro významné výsledky výzkumu technologie taveného skla, kterou přizpůsobili rozměrným pracím do architektury. Taková díla neměla ve své době ve světě obdoby a mnohým z nich se ani po desítkách let vzniku nic nevyrovná. Nejprve užívali metodu betonových stěn nebo dílců, do nichž sklo (v jejich interpretaci skleněné kameny) zabudovávali. Pak beton zaměnili za kovové konstrukce, na něž umisťovali skleněné segmenty s hrubší strukturou. Tyto pak střídaly měkce modelované čiré plastické reliéfy. Hotely a svatební síně střídaly historicky zásadní účasti na výstavách Expo v Montrealu či Ósace, významné architektury československých ambasád a úřadů v Ženevě, Berlíně, v Novém Dillí, Tokiu, Stockholmu. Od roku 1962 získávali příležitostně i zakázky od zahraničních investorů, jichž významně přibylo po roce 1989. Podporu tuzemských orgánů před rokem 1989 dostávali proto, že sklárna Železnobrodské sklo, kde byly tyto zakázky realizovány, a podnik zahraničního obchodu Art Centrum, na nich masivně vydělávaly.

Oni sami si cenili hlavně možnosti řešit určitý výtvarný problém, prezentovat co dokáží, a získávat kontakty a zkušenosti, které Stanislav Libenský předával i svým žákům. Ti ho milovali i se jeho soudu mnohdy obávali. Kromě řady společných ocenění Stanislav Libenský samostatně získal v roce 1975 Herderovu cenu ve Vídni, udělenou mu za přínos k mírovému porozumění mezi národy a umělecko-technologický výzkum umožňující uplatnění skla v architektuře. Ojedinělé návštěvy mezinárodních konferencí, na kterých referoval o českém skle včetně svých výukových metod končily manifestačním „standing ovation“ (Washington 1962 aj.). Jako profesor býval vyzván do významných státních soutěží, jako byla Okna do kaple sv. Václava Chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Tak dostal i státní úkol – vyřešení unikátního obkladu Nové scény ND v roce 1982.

Přes to všechno byl politickými autoritami donucen k odchodu ze školy v roce 1987, což nesl navenek důstojně, ale ve skutečnosti velice těžce. Po roce 1989 se však profesní práce i ocenění obou umělců rozběhly ještě mnohonásobně více díky možnosti soustředění se na vlastní tvorbu. Práce se postupně stala zásadním smyslem Libenského života a přinášela mu energii, kterou mu ubíral v posledních letech boj s vážnou nemocí. Smrt ho zastihla 24. února 2002 uprostřed práce v ateliéru v Železném Brodě. Tímto datem se vývoj tvorby obou umělců navždy uzavřel.